Babička Nina přišla domů a uviděla svou sukni ležet na podlaze. Nejprve si myslela, že se někdo vloupal do bytu ze dvora. Ale po kontrole cenností, které tam stále byly, se uklidnila, zapnula televizi a posadila se.
Nina přemýšlela o svém životě. Její vlastní syn si našel dobrou práci, byl šťastný, a dokonce jí koupil jako dárek židli, na které teď sedí. Po zhlédnutí svého oblíbeného pořadu Nina vstala a znovu zalapala po dechu: na podlaze ležela opět ta samá sukně, kterou odložila do skříně. Oblékla si sukni zpátky, uklidnila se a šla si lehnout. O několik hodin později však uslyšela vrznutí dveří skříně.
Když vstala z postele, babička si všimla zarostlé hlavy. Vyrazilo jí to dech: -“Bála ses?” ozval se neznámý hlas. -Kdo jsi? -Babička byla ve voze. -Čekám, až babičku Káťu odvezou. Není mrtvá! -Kdo je Káťa?
Sousedka? -Sousedka. -O čem to mluvíte? Dnes jsem viděl Káťu. Je živá a zdravá. -Ano, přes den byla v pořádku. Večer už nebyla. – “Ano, počkej, kdo jsi?” “Můj přítel. Káťa byla dobrá hostitelka. Přestěhovala jsem se k ní z vesnice a žily jsme spolu tolik let.
-Co děláš v mém domě? Brzy ti všechno řeknu.” Hospodyně Nině všechno řekla. Vyprávěl jí o tom, jak mu Kateryna dala čaj, povídala si s ním a požádala ho, aby dům zabezpečil. – “Dobře, už půjdu. Lykaři už ji odvedli. Ach ano, ptal ses mě, jak jsem se sem dostala…
Od té chvíle si Nina nic nepamatuje. Nechápala, zda se jí to jen zdá, nebo zda je dům skutečný. Oblékla se a šla k sousedům. Když Nina uviděla svého manžela Jegora, zeptala se ho: “Kde je Káťa? Starý muž jen zavřel oči a nic neřekl. Nina všechno pochopila.
