**Rozumím, že mě mnoho lidí nepochopí. Ačkoli se možná najdou i tací, kteří přemýšlejí rozumně a myslí na své děti a vnoučata, ne jen na své vlastní zájmy. Nikdy jsem nečekala, že si vezmu muže, jehož matka bude taková – naprosto lhostejná ke svým blízkým. Jak to chápu, rodinné hodnoty a tradice jí nikdy nebyly důležité, už od doby, kdy se provdala za otce mého manžela.
Ani se nepokusila zachovat rodinu, když bylo jejímu synovi, mému manželovi, ještě velmi málo let. Jeho otec odešel k jiné ženě, pravděpodobně kvůli lhostejnosti své manželky, a ona ho ani nezadržovala – alespoň kvůli tomu, aby měl její syn otce. Tak vyrůstal – jen pod dohledem matky. Dokonce si ani nepamatuje svou babičku – ta k nim jezdila jen velmi zřídka.
Upřímně řečeno, byla jsem velmi překvapená, když jsem poprvé viděla svou budoucí tchyni. Bylo jí tehdy už 46 let. Představte si: odbarvené vlasy, kila řasenky na řasách a rudá rtěnka. A povaha také nebyla žádný dar.
Dlouhé červené nehty, běhá na podpatcích. Možná se na tom podepsalo její povolání – pracuje v kosmetickém salonu. Po naší skromné svatbě jsme začali žít s matkou mého manžela. Ale žádné teplé domácí večery a společné pití čaje. Ráno odcházela do práce, protože pracuje jen do oběda, a odpoledne měla vždy program: fitness, dámské večírky, párty, nějaké kurzy nebo rande. Jednou jsem se jí zeptala: „Nevadí vám v tomto věku tolik běhat?“ Odpověděla: „A jaký věk?“ Doma téměř nejedla – jen kávu s chlebem.
A rok po svatbě jsem zjistila, že čekám dítě. Bylo to právě na Nový rok, před dvěma lety. Necítila jsem se dobře, ležela jsem v posteli a ona s kamarádkami tancovala v obýváku. Můj manžel nevěděl, co se mnou je, zavolal svou matku, ale ona jen řekla: „To přejde, možná snědla něco špatného!“ A když zjistila, co se děje, řekla jen zklamaně: „No, to je zbytečné! Měli jste si ještě užívat života!“ Ani kapka nadšení. Taková je naše babička.
S narozením vnuka se nic nezměnilo. Práce, fitness, kamarádky. K vnukovi se sotva přiblížila: „Agu-agu!“, zamávala chrastítkem a to bylo vše. Jednou přišla domů z práce, dítě plakalo, já měla plnou pračku prádla.
A ona stála u sporáku a vařila si kávu v džezvě. Říkám: „Mami, nepodržíte malého, než pověsím prádlo?“ Ale ona nereagovala. Přiblížila jsem se k ní – v uších měla sluchátka naplno. Pak rychle vypila kávu, převlékla se a zmizela. Stěžovala jsem si manželovi, ale on jen pokrčil rameny – prý přece znáš naši maminku. Malý rostl, ale od naší „maminky“ nikdy nepřišla žádná pozornost. Říkala, že není žádná chůva, mladí mají žít svůj život, a pokud se rozhodli mít dítě, ať si ho sami vychovávají.
Nakonec přestala doma i přespávat a před půl rokem si sbalila věci, rozloučila se a odešla k nějakému muži. A teď si ho chce vzít. Vnuka nepotřebuje, nám nikdy nepomohla si odpočinout. Přijde jen zřídka, kvůli nějaké věci, mávne vnukovi rukou a hned uteče. Moje maminka žije daleko – cesta vlakem trvá dlouho. Byla by skvělou babičkou, ale přijet nemůže – stěžuje si na zdraví. Vím, že by ráda hlídala vnuka, pekla koláče a pletla mu ponožky. Mimochodem, pletené věci už malému poslala. A přitom je jen o čtyři roky starší než moje tchyně.
Moje máma se také rozvedla s tátou, ale až poté, co nás s bratrem vychovala. Zachovávala rodinu kvůli nám. Nikdy se nechovala tak, jako matka mého manžela. Jsem na ni velmi naštvaná. Nemá v sobě ani špetku soucitu, lítosti nebo péče. Žije jen pro sebe. A v jejím věku by už měla myslet na děti, pomáhat jim, žít jejich životem.
Snažím se s manželem o tom mluvit, aby ji požádal, aby někdy přišla a pohlídala malého, abychom mohli jít na večer ven – možná by se v ní probudil babičkovský instinkt. A to, že se chce vdávat ve svém věku? Co si o nás lidé pomyslí? Není jí to vůbec trapné? Ale manžel to odmítá řešit. Škoda! Takovou máme babičku. Ale stáří je nevyhnutelné. Jsem zvědavá, jak se pak bude chovat…**
