“Každý rok za mnou o Velikonocích jezdila celá rodina. Moje děti, sestra s rodinou, někdy i tchyně mé dcery. Jsem zvyklá, že se všichni zastavují připraveni odejít. Vždycky jsem se naplňovala jako paní domu a nečekala jsem, že mi někdo pomůže. Před dvěma lety se situace změnila. Ovdověla jsem a s jediným důchodem si nemohu dovolit žít podle svých dřívějších standardů. Každodenní život nějak zvládám, ale Vánoce… No, co si budu nalhávat, nemůžu si je dovolit. Vymyslel jsem si věrohodnou výmluvu pro rodinu, ale pravda je taková, že budu sedět sám, protože se stydím říct pravdu.”
Jsem žena v domácnosti
S manželem jsme se dokonale doplňovali. Rozhodně byl mou druhou polovinou. Celý náš život v harmonii a spolu. Měli jsme tři děti a netajím se tím, že rodina mě naplňovala. Na několik let jsem odložila kariéru a plně se věnovala dětem a domovu. Janek a já jsme se tak rozhodli. Hodně vydělával, mohli jsme si to dovolit. Neskromně bych řekla, že jsme děti mohli pustit do světa se značným majetkem. Každému z nich jsme koupili byt a poskytli vzdělání.
Ten rodinný pocit jsem si odnesla z domova. Vždycky jsme se sestrou cítily velkou vděčnost a úctu k rodičům. Vlastně i po jejich smrti jsme držely při sobě a mohly se na sebe spolehnout v každé situaci.
Na mateřské a rodičovské dovolené jsem strávila celkem osm let. Naštěstí byl pro mě návrat k mé profesi bezproblémový. Byla jsem učitelka, a i když jsem se vrátila do práce, dokázala jsem skloubit svou práci s mateřstvím a dobrou manželkou. U mě doma byla vždy teplá večeře, domácí koláče, každý kout uklizený.
Byl jsem také mistrem rodinných setkání. Vždycky jsme pořádali silvestrovské oslavy, grilování a bujaré večírky. To byl můj manžel. Prostě jsem se realizovala jako žena v domácnosti!
Vánoce si nemůžu dovolit.
Od té doby, co se děti odstěhovaly samy, se na rodinná setkání těším o to víc. Přestěhovaly se do různých částí země, takže nedělní večeře nepřicházely v úvahu. Všichni věděli, že své blízké ráda hostím, a ani se nesnažili měnit plány.
Před dvěma lety se moje situace obrátila naruby. Janek zemřel na infarkt. Nečekaně jsem zůstala sama ve velkém domě s penzionem. Samozřejmě to pro mě zpočátku nebylo to nejdůležitější, ani mě nenapadlo, že to bude finančně náročné. Dlouho jsem žil v zoufalství. Nakonec jsem si však uvědomila, že jsem přišla nejen o životní lásku, ale i o finanční podporu. Vzala jsem si manželův důchod, protože z učitelského důchodu jsem žít nemohla, ale i tak je to velmi těžké.
Naučila jsem se žít skromně, ale moje hrdost mi stále brání přiznat svým dětem, jak je to těžké. Předstírám, že to ještě zvládám, protože jim nechci přidělávat starosti. Vánoce jsem oslavila jako obvykle. Půjčila jsem si od kamarádky a nějak to zvládla. Bohužel vidina blížících se Vánoc mě děsí. Poprvé je nebudu trávit se svou rodinou.
Tak moc se stydím přiznat, že mám finanční problémy, že jsem lhal, protože si prostě nemůžu dovolit strávit Vánoce jako vždycky. Svým dětem a sestře jsem řekla, že letošní Velikonoce strávím s kamarádkou, které zemřel manžel. Řekla jsem, že vím, jakou má bolest, a že ho nemůžu opustit. Věřili mi. Bohužel řekli, že mé rozhodnutí respektují.
Čekají mě první osamělé Vánoce v životě. Samozřejmě nepůjdu ke své přítelkyni, i když je skutečně čerstvě vdovou, a strávím tento čas se svým synem. Ani jí jsem se nepřiznal, protože jí nechci v této těžké době přidělávat starosti. Nevím, jak se s tím vyrovnám. Jen ta myšlenka mi láme srdce…..
