Larissa se opírala o zeď a plakala. Plakala kvůli mužům? Nezaslouží si to! Vzpamatuj se!”
-To je můj Váňa. Vždyť víš, jaká je… -Jaká?” Káťa byla docela zvědavá. “Ach, to se nedozvíš. Jediná tvoje starost je o něj, který sladce chrápe ve své malé postýlce.” “Cože?” zeptal jsem se. A Larissa kývla směrem k porodnímu sálu. Už jsem všechny obvolala. “Mraku, ještě není čas jít domů. Musím se obléknout,” zeptala se služebná sarkasticky.
– “Ale nikdo pro mě nepřijde.” Larissa nedokázala zadržet slzy. “Ale je to tady – dlouho očekávaný telefonát od manžela. Kde jsi? Už jdu!” Larissa vyskočila z postele, ale rychle se vzpamatovala, když v telefonu uslyšela neznámý hlas.
-“Kdo jsi? Jak to myslíš, že padá? Nerozumím ti. Larissa se posadila v posteli a pozorně poslouchala… Přistoupila k oknu a smutně zvedla ruce. I její spolubydlící se přestaly hýbat a mlčky ji pozorovaly.
– “Řekni mi, co se stalo, kameni! Převrací se a ty na sobě nedáš nic znát,” pokračovali sousedé. Ale Larissa nechtěla nic slyšet. “Ahoj, mami. Už to víš? Ano, je v obchodě s alkoholem. Půjdeš s otcem? Dobře, počkám na tebe.”
Larissa položila telefon na noční stolek a začala balit. Rodičky společně opustily oddělení. Smály se, usmívaly a vyměňovaly si kontakty. Larissini rodiče pro ni přijeli, jak slíbili. Všichni se vrátili domů. Každá z novopečených maminek byla tak šťastná, že dokonce zapomněla zjistit, co se stalo Vanesse. Zítra si na to už ani nevzpomenou.
