Ať se Nikolaj snažil nastartovat sebevíc, auto nenastartovalo. Nechal ho na firemním parkovišti a zamířil na autobusovou zastávku, i když to bylo naléhavé: spěchal na jednu z poboček své firmy. Večer se mu celkově nepovedl a přál si, aby měl místo v autobuse. V autobuse byla spousta míst k sezení, a tak si sedl k oknu. Před ním seděla žena kolem padesátky.
‘Odkud ji znám…’ pomyslel si. Žena na sobě ucítila jeho pohled, podívala se na Nikolaje a oči se jí rozzářily. ”
Kolenko, vy jste vyrostl, dlouho jsem vás neviděla! Poznal jsem to z jejího hlasu a ten úsměv se nedal splést… byla to teta Hera… Mikola byl problémový student, i když se vždycky dobře učil. A zase jednou udělal ve třídě špatný vtip. Jeho rodiče byli zavoláni do ředitelny. Vyšel z kanceláře s rovnými zády a hlavou vztyčenou. Dveře se za ním zavřely a on upadl. Pak za ním přišla teta Hera a místo aby ho poučovala, řekla mu pár vřelých slov a podpořila ho.
“Teto Héro, proč se tak snažíš, je sobota, to zvládneme!” Když to nezvládneš, budeš mít ještě víc práce. A já nerada všechno dělám ve spěchu, to je moje povaha. Kolja se při těch slovech cítil nepříjemně.
Od té doby pomáhala tetě Irině, protože byla vždy přátelská, jako ostatně ke všem. Byla velmi spravedlivá. Dalo by se říct, že byla superschopná. Není jasné jak, ale byla vždy ve správný čas na správném místě.
Naposledy došlo ke rvačce mezi středoškoláky a prvňáčkem, jak se ukázalo, prvňáček jim nedal peníze a teta Irina se jí zastala, když starší kluci začali dítě bít. Chrstla na ně vodu. Prudce jí vynadali… a druhý den ji vyhodili. Přestože se jí děti, učitelé a dokonce i rodiče zastávali. Když odcházela, jeden z chlapců se jí zeptal, proč to udělala.
A ona pak řekla: “Kdo jiný než já. Člověk by měl vždycky pomáhat slabším. Je to věc svědomí.” Kolja se touto radou řídila po zbytek života. A teď, po tolika letech, se setkali. Povídali si a ukázalo se, že je stále uklízečkou, jen na univerzitě, a že je se svým prostředím a kolegy spokojená.
Začala se vyptávat na Koljovy spolužáky. A ona si je všechny pamatovala. Na autobusové zastávce tety Iriny s ní Kolja vystoupil. Byl nadšený ze setkání s ní a chtěl si s ní ještě popovídat. Nedaleko domu jeho tety Iriny bylo květinářství. Požádal ji, aby na něj pět minut počkala.”Chtěl byste koupit nějaké květiny pro svou ženu?” zeptala se teta Ira: “To je ale hodný člověk! Vrátil se s obrovskou kyticí bílých růží a dal ji tetě Iře. Ta se rozplakala a sotva udržela luxusní kytici. Děkuji vám za všechno, takových lidí, jako jste vy, je velmi málo. Pojďte ke mně pracovat. Jsem si jistá, že vaše společnost bude vašemu synovi prospěšná!”
