Před několika měsíci jsem byl hospitalizován. Zavolala jsem svým dcerám a řekla jim, že potřebuji jejich pomoc. Moje nejstarší dcera přišla druhý den a přinesla mi, co jsem potřebovala. Nechala mi nějaké peníze, rozloučila se a odešla.
Pak už to byly jen telefonáty každých pár dní. Vedle mě byly další ženy, jejichž děti je navštěvovaly téměř každý den, nosily jim čerstvé jídlo a celé hodiny si s nimi povídaly. Koneckonců jsem celý život žila pro své děti. Snažila jsem se ze všech sil, aby nic nepotřebovaly.
Vzdávala jsem se a šetřila na všechno, aby měly to nejlepší. Teď se mé dcery přiznaly, že mají vlastní děti a že vzít je do nemocnice byla noční můra. A nebylo možné je nechat s jinou babičkou – nezvládla by to.
Ale sousedovic děti jí přinesly notebook se spoustou filmů a seriálů, nechaly jí nějaké peníze a řekly jí, ať nešetří. Dole je jídelna. Tak jí děti řekly, ať si koupí, co chce. Jednou jsem se zeptala své nejstarší dcery, proč to udělala.
Odpověděl, že navštěvovat příbuzné v nemocnici je něco z minulého století, věc minulosti. Koneckonců nejsem ve vážném stavu. Neříkám, že mi přinese notebook s filmy nebo čerstvé jídlo. Jistě, všechno se dá objednat, a pokud máte internet, můžete hledat. Ale na to všechno jsou potřeba peníze!
Kde je mám vzít? Moje spolupracovnice, která měla službu, mě litovala, nedokázala pochopit, jak mohou být děti tak naštvané na vlastní matku. Upřímně řečeno, já to taky nechápu. Ale faktem zůstává, že mi ve výchově něco chybělo.
