Natalia seděla v manželově kanceláři. Ráda tam trávila čas. Seděla na koženém gauči a listovala starým albem, když někdo zaklepal na dveře. “Ahoj, já jsem Sonja, neteř tvého přítele.
Věra Frolová. Studuji v Moskvě, čekám ve frontě na kolej, ale můžu u vás zatím zůstat?” řekla dívka. Natálie byla ráda, že dívku vidí. Věděla, že její babička před rokem zemřela. Styděla se, že se nemůže zúčastnit pohřbu své jediné blízké přítelkyně.
– “Jasně, pojď dál. Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Potřebuju pomocníka,” řekla. Soňa se nastěhovala k Natálii Michajlovně. Dívka uklízela velký byt a nakupovala, zatímco Natalia Michajlovna připravovala jídlo.
Bylo pro ně zajímavé trávit čas jedna s druhou. Každou sobotu spolu chodily na procházku do parku. Při jedné z těchto procházek se Natálie necítila dobře. Omdlela. Soňa se vyděsila, ale nevzdala to. Zavolala záchranku a řekla kolemjdoucím, aby se ženy nedotýkali. Vzpomněla si, že lékař, který léčil její babičku, jí řekl: “Když má člověk záchvat, nesmíte se ho dotýkat.
Měli byste zavolat záchranku a počkat na odborníky. Sonja se posadila nad Nataliino tělo. Pohladila ji po ruce a v duchu ji prosila, aby přijela co nejdřív. Natálie Michajlovna byla zachráněna. Soňa zavolala dceři Taťáně a řekla jí, že její matka je ve vážném stavu.
Taťána ještě téhož dne odletěla z Petrohradu. Sonina přítomnost se jí nelíbila. Považovala ji za sokyni, která chce vzít jejím rodičům byt. Když byla Natálie Michajlovna propuštěna, uspořádala Taťána slavnostní večeři. “Mami, měla bys napsat kondolenční dopis. Těžko se mi to říká, ale třeba to příště bude naposledy. Nechci dát byt státu,” řekla Taťána.
Natálie si uvědomila, že dceři nejde o zdraví, ale o to, aby byt dostala. Natalia tedy dceři řekla, že byt přenechá Soně. Tatiana se rozzuřila. Obě se dlouho hádaly a nadávaly si. Dívka si sbalila věci a ještě téhož dne odjela. S matkou už nikdy nepromluvila.
