Koupili jsme dům ve vesnici. Prodávali ho mladí manželé, kteří říkali, že jejich rodiče daču nepotřebují, a babička před rokem zemřela, nikdo dům nenavštívil, ale oni ho přišli prodat. Ptáme se, vezmete si věci? Odpovídají – k čemu nám je ten odpad, ikony jsme si vzali a zbytek vyhodíme.
Muž se podíval na stěny, kde zářily čtverce ikon – Proč si nevzali obrázky ze stěn venkovského domu, ženy, muži a děti se dívali na celou dynastii. Rádi zdobili stěny obrázky, vzpomínám si – přijdu k babičce, a ona má zarámovaný nový obrázek, můj a mých sester – řekla babička, – ráno se probudím, pokloním se rodičům, políbím manžela, usměju se na děti, mrknu na vás – tak začínal den.
Když babička zemřela, pověsili jsme si její obrázek na zeď a teď, když přijedeme na vesnici (které se začalo říkat chalupa), vždycky jí ráno pošleme vzdušný polibek. A dům jako by hned zavoněl koláčem a čerstvým mlékem.
A já cítím babiččinu přítomnost, dědečka jsme nikdy neviděli, zemřel za války, ale jeho fotka visí uprostřed, babička o něm hodně mluvila a my jsme se na tu fotku tenkrát dívali a připadalo nám. že dědeček sedí s námi, jen bylo zvláštní, že on byl mladý a babička už stará. A teď má vedle sebe pověšenou její fotku. Ty vybledlé fotky jsou pro mě tak vzácné, kdybych si měla vybrat, co vyfotit, určitě bych to udělala.
A tady nebyly jen tak samotné na zdi a v albech, ale cynicky uložené v koši, po koupi jsme začali uklízet a, víte, ruka se nezvedla vyhodit věci této ženy, která žila. pro své děti a vnoučata, a oni to prostě vyhodili víte Psala jim dopisy. Nejdřív jsem psala a posílala, žádná odpověď.
A pak přestala posílat a v komodě zůstaly tři úhledné hromádky lásky a něhy. Kál jsem se, četl a pochopil, proč je neposílá.
Bála se, že se ztratí, ale tady jsou v bezpečí, myslela si, že je budou číst i po její smrti A v dopisech byl celý příběh, o jejích letech života za války, o rodičích, prarodičích, praprarodičích – vyprávěla, co říkali babičce, aby rodinné hodnoty nezemřely, aby se na ně nezapomnělo.
Jak to zahodit – Vzít to dětem? Navrhla jsem v slzách svému muži.
– Takové věci se přece nedají vyhodit – Myslíš, že jsou lepší než vnoučata?” Muž pochybovačně táhl: “Nikdy se neukázali – Možná jsou staří, nemocní, nestačí to… – Zavolám jim, zeptám se přes vnoučata a uslyšeli veselý ženský hlas: – Ach , vyhoďte to všechno! Posílala nám ty dopisy po hromádkách, ani jsme je v poslední době nečetli! Neměla tam co dělat – tak se bavila, ani neposlouchala, pustil telefon. Říká, že kdyby teď stála vedle něj, tak by ji uškrtil!
– A víte co?
Jsi spisovatelka, tak ty dopisy přelož do příběhu – Oni se podřídí – Jo, to určitě, a takové knihy nečtou! muž se zasmál – Ale kvůli tobě za nimi zajdu, dostanu od nich písemné svolení. A on opravdu šel a všechno ověřil. Mezitím jsem došel k metru. Víte, ve venkovských domech se jde z domu rovnou dolů do patra a tam je chladno, jako v pekle. A jsou tam sklenice s okurkami a marmeládou a každá sklenice je přelepená páskou.
