V určený den jsem připravila synovy oblíbené pokrmy a prostřela stůl. Když zazvonil zvonek, snacha mi podala kytici květin a usmála se. Děti mě navštěvovaly každý víkend. Ale výraz mé švagrové byl s každou návštěvou nepříjemnější. Rozhodla jsem se zeptat: “Ninočko, co se děje? Třeba to jídlo není dobré? Můžu přinést něco jiného. Stalo se tu něco, co jsem nečekala.
Před rokem se můj syn oženil. Jeho švagrová Nina byla velmi zvláštní člověk, možná proto, že v mládí osiřela. Neměla jsem ji moc ráda, ale synovi jsem nic neřekla. Byla to jeho volba a já jsem ji přijala. Vzali se a začali bydlet v malém bytě jeho švagrové, který zdědila po rodičích.
Protože jsem věděla, že dívka byla brzy ochuzena o matčinu lásku, snažila jsem se k ní chovat co nejtaktněji. I když někdy mi bylo syna líto – snacha vůbec neuměla vařit a uklízet jí moc nešlo.
Nezasahovala jsem do jejich života svou mírnou nespokojeností: chápala jsem naprosto přesně, že to není u ženy důležité. Čím více času uplynulo od jejich svatby, tím častěji mě syn chodil navštěvovat sám – najíst se a požádat o půjčku.
Nepozvala jsem ho, přišel sám. Jen jsem mu nemohla zabránit, aby přišel, protože jsem věděla, že má hlad. Kvůli tomu se začal zhoršovat můj vztah se švagrovou: jednou, když byl syn u mě doma, zavolala mi a mluvila do telefonu tak hlasitě, že jsem to slyšela i já: “Máš svůj vlastní dům!
Proč stále chodíš za svou matkou? Pojďme domů!” Logika švagrové mi připadá dost zvláštní: ona manžela nekrmí, syn chodí sám za mnou a za všechno můžu já.
Přestala ke mně chodit a zakázala to i svému manželovi a byla rozhodně proti mým návštěvám u nich. No, litovala jsem toho, ale přijala jsem její rozhodnutí. Rok a půl jsem se s manželkou svého syna ani s ním neviděla. Někdy jsem celé hodiny držela telefon a snažila se synovi dovolat, ale bez odvahy jsem šla do kuchyně a začala něco dělat.
Nedávno mi syn poprvé za celou tu dobu zavolal a požádal mě, aby mě navštívil. Vzpomněl jsem si na své minulé chyby a řekl jsem mu, ať bez manželky nechodí. Zasmál se a řekl: “Přijdeme spolu.” V určený den jsem připravila synovy oblíbené pokrmy a prostřela stůl. Když zazvonil zvonek u dveří, mé srdce roztálo – syn mi opravdu chyběl. Snacha mi podala kytici květin a usmála se. Že by se přestala urážet a rozhodla se obnovit komunikaci?
Tato myšlenka mě opravdu povzbudila, protože je to milá dívka. Když si švagrová svlékla kabát, uviděla jsem kulaté bříško. Budu mít vnuka nebo vnučku!
Už jsem začala přemýšlet, jak bych mohla mladé rodině pomoci. U stolu panovala uvolněná atmosféra a můj syn se snachou si pochutnávali na sladkostech a čaji. Při vzpomínce na snachinu povahu jsem se neodvážila zeptat, jestli čeká kluka, nebo holčičku.
Ani ona nic neřekla a já jsem si myslel, že by bylo neslušné se syna potichu zeptat. Když se vrátili domů, slíbili, že se vrátí příští týden.
Syn mi začal každý den volat, jestli nepotřebuji pomoc: “Mami, musí to být pro tebe těžké žít sama v tak velkém bytě, a to už nejsi v tom věku. Kdybys něco potřebovala, zavolej nám a my přijedeme. Ta poznámka o mém věku mě trochu ranila: každý ví, že žena je tak stará, jak se cítí. Péče o syna však pro mě byla důležitější. Děti mě navštěvovaly každý víkend.
Ale snacha mi pokaždé připadala víc a víc nešťastná. Rozhodla jsem se zeptat: “Ninočko, děje se s tebou něco? Možná ti nechutná jídlo? Můžu ti přinést něco jiného. Promiň, že se ptám, ale je dítě v pořádku? Pak se stalo něco, co jsem nečekala. Švagrová vyskočila a konečně mi všechno hlasitě vysvětlila: “Sedíš tady a děláš, že se nic neděje! Myslela jsi na svého vnuka? Proč se my tři musíme tísnit v malém bytě a ty musíš žít sama v tak velkém bytě?
Bylo pro tebe těžké přijít na to, že musíš byt prodat? Nebo si myslíš, že k tobě chodíme zadarmo? Byt, samozřejmě. Všechno je to o bytě.
V očích se mi objevily slzy rozhořčení. Žili jsme tu s manželem třicet let, od srdce k srdci. Můj dům byl plný šťastných vzpomínek a věcí mého milovaného manžela.
Výsledek byl smutný – nebudu moci pomoci svým dětem. Nebudu moci prodat byt, prodat své vzpomínky – paměť mi s každým rokem slábne a při pohledu na všechny ty drobnosti, obrázky, tapety, které jsme měli nalepené, jsem znovu prožívala všechny emoce.
Nabídla jsem jim svou pomoc s půjčkou: když prodám byt, švagrová by mohla zaplatit zálohu a já bych pomohla s měsíčními splátkami. Ale ani to jí nevyhovovalo: “Půjčka?
Děláš si legraci, celý život pracuji pro banku? Švagrová se obrátila na mého syna a poručila mu: ‘Pojďme odsud pryč. Říkala jsem ti, že tvou matku naše problémy nezajímají. Nech ji tady sedět samotnou, my už sem nepřijdeme. Tenhle byt bude stejně jednou tvůj.
Odešli. Teď nevím, co mám dělat. Budu mít vnučku, ale nejspíš ji nikdy neuvidím – jak znám povahu své švagrové, neodpustí mi, že jsem ji odmítla. A můj syn se proti své ženě neobrátí. Možná bych opravdu měla prodat svůj byt? Ale jak znám svou švagrovou, nejsem si jistá, jestli neskončím na ulici.
