Žila jsem s manželem 10 let bez dětí. Můj manžel nemohl mít děti. Samozřejmě jsem byla naštvaná, ale snažila jsem se o tom nemluvit, protože jsem věděla, jak těžké je pro manžela slyšet, že naše rodina kvůli němu není hodnotná. Po deseti letech takového života jsem vážně uvažovala o adopci dítěte.
Manžela to nepřekvapilo, okamžitě souhlasil. Bylo to, jako bychom oba čekali, až jeden z nás nabídne adopci dítěte, aby ten druhý souhlasil. Měli jsme třípokojový byt přidělený jen nám dvěma a chtěli jsme v něm slyšet pláč dítěte. Bez dítěte v něm bylo velmi prázdno.
A deset let jsme v té prázdnotě žili. Soucítím s těmi, kdo to chápou, ale je hrozné sledovat, jak si jiné ženy užívají, že mají děti, a uvědomit si, že vy je mít nebudete, že vám to není souzeno, a tak to je – příroda tak rozhodla.
Je rozhodnuto a hotovo. Šli jsme do sirotčince. Ten chlap mě požádal, abych šla dovnitř sama, protože hned od dveří brečel. Jakmile jsem vstoupil do místnosti, kde si hrály děti, můj zrak okamžitě spočinul na holčičce ve věku 5-6 let. Seděla na podlaze a smutně si hrála s malými panenkami a nevšímala si lidí kolem sebe. Později jsem zjistila, že se jmenuje Olena, je jí pět let a rodiče jí zemřeli, když jí byly tři roky.
Mladí manželé skončili v DOT, která je připravila o život. Dívka od té doby žije v sirotčinci. Šla jsem se na ni podívat, ale byla velmi uzavřená. Všechno jsem pochopila, dokonce jsem věděla, že se mi první den neozve. Věděla jsem.
Malá Olena s obrovskýma očima a tmavě blonďatými kudrnami mi okamžitě připadala tak vzácná, že jsem za ní začala chodit každý den. Skoro vůbec se mnou nekomunikovala. Už druhý týden jsem k ní chodila, seděla vedle ní, vyprávěla jí veselé historky ze života, snažila se s ní spřátelit, ale nešlo to… Postupně mi povolily ruce. Můj manžel si o mě dělal starosti. Několikrát Elenu také viděl. Čekali jsme, že na nás promluví, ale ona se nám jen zřídkakdy podívala do očí.
Tak jsem se k té dívce upnula, že jsem za ní chodila čtyři měsíce. Za tu dobu s námi nepromluvila ani slovo. Jistě, chápu, že potřebovala čas, ale byla pro ni komunikace se mnou tak cenná, že se mnou nechtěla čtyři měsíce mluvit?
Pak jsem si myslel, že mě nemá ráda a že by se s námi necítila dobře v jednom domě. Říkal jsem si, že neublížím sobě ani dítěti. Jednoho dne jsem do sirotčince přišla znovu, ale tentokrát se rozloučit. Když jsem přišla k Lenoře, řekla jsem jí: “Tak, má drahá, tohle je naše poslední setkání. Víš, že jsem tě požádala, abys mi říkala maminko. Jsem zlatíčko. Odpusť mi to. Myslím, že se už neuvidíme… prozatím. Jakmile jsem se otočila, promluvila: “Mami, prosím, neopouštěj mě. Budu mluvit, jen mě tu nenechávej.
Padla jsem na kolena a se slzami v očích objala své dítě. Ukázalo se, že její kamarádku Tenečku poslali zpátky do školky, protože v noci zlobila. Elena si myslela, že když bude tiše sedět a nebude zvedat.
