– A nemám obavy. Je opravdu dobře, že máme ve firmě další ženu, protože jsem si už začínala myslet, že takové ženy, jako je moje Marina, už nejsou!” Rostislav tiše řekl a políbil svou milovanou…..
Marina se vrátila domů pozdě. Její manžel na ni nečekal a usnul. Ráno se zeptal na rande a jeho žena odpověděla: “Myslím, že jsem si našla nejlepší kamarádku!” “Říkal jsi, že ženské přátelství neexistuje,” vzpomněl si na její slova.
Od té doby Marina trávila stále více volného času mimo domov: filmy, výstavy, kavárny, výlety na zajímavá místa a dokonce i kluby – její život se rozšířil. Donedávna Marina milovala klid a samotu a inspirovala se novou knihou, malováním nebo pečením svých mistrovských dortů, které Rostislav zbožňoval. Ještě než se vdala, neměla ráda hlučné večírky. Nabídky spolužáků na “pařbu” v baru s vodní dýmkou nebo v megahitových klubech vždy odmítala.
Raději odpočívala doma, aniž by se vzdala svého notebooku, na kterém donekonečna něco hledala. A teď jako by Marinu někdo nahradil. Stala se nesmírně energickou, opravdu veselou, čilou, ale nějak ochladla do rodinné pohody. Stále méně času trávila s manželem a stále méně se věnovala svým koníčkům.
Rostislav nejprve nedal najevo svou nelibost. Tiše doufal, že tato změna bude jen krátkodobá, že Marinu její příliš aktivní život omrzí a vše bude jako dřív… Situace se však jen zhoršovala. Poté, co se jeho žena vrátila domů opilá ve tři hodiny ráno, Rostislav nemlčel. Marina se rozzlobila a řekla: “Jsem ženská, ne uklízečka nebo myčka nádobí! A mám právo odpočívat mimo náš domov! A ty jsi prostě zvyklá, že ti někdo pere a vaří chutná jídla! Rostislav se snažil svou ženu uklidnit a vysvětlit jí, že se mu po ní stýská, že mu prostě chybí.
“Tvoje nová přítelkyně tě úplně zkazila!” křičel Rostislav, “Kde se tu vzala? Marina však manželův názor dál přehlížela. Problémy mezi manželi neustávaly.
Jednoho dne mu manželka řekla, že k nim přijede na návštěvu její kamarádka. Rostislav z této zprávy neměl radost, ale ani on jí nemohl návštěvu zakázat. Zazvonil zvonek u dveří. “Páni, to sis ale našel dobrou kamarádku!” řekl Rostislav sarkasticky.
“Raději jdi otevřít, než se obléknu!” nařídila Marina. Když Rostislav otevřel dveře, stál zaraženě a v obličeji byl bledý. Takový zvrat událostí vůbec nečekal! Stála před ním Mariana, dívka, kterou kdysi tolik miloval.
Po pěti letech blízkého vztahu, kdy už plánovali svatbu, ho Mariana zradila se svou sestřenicí. Cítil se jako pták bez křídel. Co té dívce chybělo? Rostislav na tu otázku stále nedokázal odpovědět a ani se o to nepokoušel.
Potkal Marinu a zamiloval se do ní celým svým srdcem. Nepotřeboval nikoho jiného než ji. Doufal, že Marianu už nikdy neuvidí.
A tady stála před ním. Ani trochu se nezměnila: jemné rysy, pronikavé modré oči, sebevědomý pohled… “Tak ahoj, lásko,” zašeptala Mariana klidným, uvolněným hlasem, jako by k žádné zradě ani odloučení nedošlo.
‘Celých těch osm let jsem doufala, že tě uvidím. Změnil jsi telefonní číslo, odstěhoval ses na druhý konec země… Celou tu dobu jsem se nutila zapomenout na naši lásku, milovat někoho jiného tak vroucně a upřímně.
A nemohl jsem… Nedovedeš si představit, kolik úsilí jsem vynaložil, abych tu teď mohl být s tebou. S bolestí jsem poslouchala příběhy o tvém životě s tou ženou… A představovala jsem si sebe na jejím místě…
Odpusť mi, nenech mě zmizet, nech mě milovat… – Rostislav poslouchal Marianu tiše a klidně. Měl pocit, že Mariana stojí za ním. V očích se jí leskly slzy, v hrdle jí uvízl knedlík…
Muž se otočil ke své ženě, stiskl její tvář v dlaních a řekl: “Nedopustím, aby na tvou sladkou tvářičku ukápla jediná slza, lásko moje.”
A pak se obrátil na svého hosta: “Nestojíš mé Marině ani za malíček, nikdy jsi nebyl a nikdy nebudeš na jejím místě! Nikdy v životě jsem nikoho tak nemiloval jako ji! Sbohem, Mariano.
