Dětem jsem všechno řekla přímo u stolu, protože se nemohly dočkat, až zjistí, kdo zdědil majetek. Syn se s křikem zvedl od stolu a řekl, že do domu už nikdy nevkročí. Dcera se svým chamtivým manželem dokonce uklidili televizi, kterou kdysi dostali jako svatební dar, ale nechali ji u nás, protože měli v bytě novější model…
Žiji tu už mnoho let, mám dvě děti, ale život se zařídil tak, že žiji sama. Manžel mi zemřel před šesti lety a děti žijí odděleně. Nikdy jsem na svých dětech nic nešetřila, vždycky měly nové hračky, kvalitní oblečení, spoustu různých rozmazlování, které si v té době mnoho jiných rodičů nemohlo dovolit.
Každý rok jsme měli dovolenou u moře – byli jsme v Oděse a několikrát i v zahraničí. Manžel pracoval jako ředitel v jedné z největších továren v okolí a žilo se nám dobře. Všem se tak žilo pohodlně, ale život přináší své úpravy. Manžel dokázal dětem zajistit bydlení, udělal tam dobrou rekonstrukci, objednal nábytek z kvalitního dřeva – ničeho nelitoval.
Když manžel onemocněl, zpočátku jsme je o pomoc nežádali, protože jsme měli našetřené peníze, ale jeho stav se zhoršil a potřebovali jsme ještě více peněz, a když jsme se obrátili na děti s prosbou o pomoc, nejstarší syn nám dal peníze potřebné na léčbu, ale hned nás upozornil, že víc peněz nemá, ať žádáme jeho dceru, ne jeho.
Poděkoval jsem mu a mlčky odešel domů. Bylo těžké si uvědomit, že děti, kterým jste celý život dávali to nejlepší, teď nechtějí pomoci vlastnímu otci. Naše rodina měla mnoho přátel. Můj manžel vždy pomohl každému, kdo potřeboval pomoc.
Takže po rozhovoru se synem se na něj už neobracím a na dceru se neobrátím, protože má lakomého manžela, kterému je líto, že dětem kupuje pamlsky, protože počítá každou korunu. Zpočátku nám pomáhali jeho podřízení, kteří mi každý měsíc posílali peníze. Jsem jim za to velmi vděčná. Manžel se uzdravil, ale o dva měsíce později dostal infarkt. Veškerý svůj majetek převedl na mě.
Řekl: “Syn a dcera byli dokonce trochu naštvaní, že jim otec nic neodkázal, ale co čekali? Když byl nemocný, byli v nemocnici jen dvakrát, a když se uzdravil a vrátil se domů, nenašli si ani volnou hodinu, aby mohli otce a matku navštívit!
Zpočátku bylo těžké si uvědomit, že už jsem sama, ale časem jsem se s tím smířila. Děti za mnou jezdily jen velmi zřídka, takže jsem neviděla ani vnoučata. Několikrát jsem navštívila dceru a pak syna, ale bylo jasné, že jim moje přítomnost radost nedělá, takže jsem je nikdy nenavštívila na déle než na jeden den. Vždycky mi pomohla sousedka.
Pocházela z početné rodiny, ale vždy si našla čas, aby mě navštívila, a když jsem byla nemocná, starala se o mě, kupovala mi léky a někdy se mnou i chvíli bydlela. Po jedné dlouhé nemoci, o které moje děti ani nevěděly, jsem se rozhodla sepsat závěť. Svůj byt, auto a domek jsem odkázala sousedce Anně. Té jsem byla za péči o dítě velmi vděčná, takže jsem svého činu nelitovala.
V den mých narozenin mi zavolaly mé děti. Poděkoval jsem jim za blahopřání a řekl jim, že jsem sepsal závěť. Jakmile se o tom dozvěděly, hned řekly, že přijdou všechno koordinovat, protože to nebyl telefonát. Nevadilo mi, že jsem jim všechno řekl z očí do očí.
Tak se alespoň chopili iniciativy a přišli za mnou. O víkendu přijel můj nejstarší syn a později i dcera s manželem. Anna mi pomohla připravit večeři a prostřít stůl a pak odešla domů – stále ještě nevědomá si mého rozhodnutí. Dětem všechno řekla přímo u stolu, protože se nemohly dočkat. V jejich očích jsem viděla vztek.
Můj syn s křikem vstal od stolu a řekl, že sem už nikdy nevkročí, a moje dcera a její chamtivý manžel si dokonce odnesli televizi, kterou kdysi dostali jako svatební dar. Zůstala jsem tedy sama se dvěma dětmi, které zajímalo jen jejich dědictví, a ne vlastní matka. Litovala jsem, že se moje děti staly takovými, ale pro ně se všechno měří penězi a jejich matka je nikdo.
