Celý život jsem pracoval jako vůl, abych své rodině zajistil bezpečnou budoucnost. A co jsem za to dostal?
Zacházeli se mnou tím nejpodlejším způsobem. Vzali mi všechno: mé sny, mé naděje a dokonce i mou důstojnost.
Před mnoha lety jsem se rozvedl. Myslela jsem, že to bude nový začátek, šance najít klid, možná i štěstí. Ale pak jsem se přestěhovala zpátky na venkov a návrat do domu rodičů mi připadal jako krok zpátky. V tom domě mi každý kout připomínal minulost.
A jako by to nestačilo, na venkově práce neleží na ulici. v zimě, když mi mráz svíral hrdlo, jsem si vydělávala drobné příležitostnými pracemi. Měla jsem pocit, že jsem selhala – nejen já, ale i moje děti.
Pak jsem vše vsadila na jistotu a odjela do zahraničí s jediným cílem – vydělat co nejvíce, abych pomohla svým dětem.
A podařilo se mi to, podařilo se mi to. Synovi jsem pomohl postavit dům, dceři jsem pomohl koupit byt, rodičům jsem zavedl plyn a ústřední topení, dělal jsem rekonstrukce. V té době otec zemřel, doma zůstala jen matka, ta se o všechno starala. Patnáct let tvrdé práce, tolik let obětí.
A teď? Teď si připadám jako troska, unavená a bez síly. Když jsem se vrátila, myslela jsem, že v rodinném domě najdu útočiště, klid.
Staral jsem se o dům, našel jsem si práci jako předák ve škole. Byla málo placená, ale aspoň tam byla stabilita. No a co, jednoho dne jsem našel papíry, že veškerý majetek, tedy celý rodinný dům, bude patřit mému bratrovi.
Matka se na mě jen smutně podívala a řekla, že bych si měl najít ženu a zařídit si život jinde. Jak můžeš takhle zradit vlastní dítě?
Znovu odejít do ciziny? Ale zdraví už není stejné. Žít s dětmi? Mají svůj vlastní život. Mám pocit, že stojím na křižovatce a nevím, kam jít.
Celý život jsem si myslel, že dělám něco dobrého, a teď? Teď si připadám jako člověk, který celý život platil, ale nic nedostal.
Přijal jsem matčinu omluvu, protože mi řekla, že můj otec si přál, aby jednoho dne dal všechno svému druhému synovi. Ale odpustit?
To byla jiná věc. Jak mám odpustit vlastní matce, že mě takhle zradila? Jak jí mohu odpustit, že mi tak snadno lhala do očí? A co moje děti? Budou se ke mně jednou také takhle chovat?
Stálo mi to za to, abych pro ně všechno obětovala? Už týden sedím v hotelu, protože nemám sílu dívat se každý den na svou matku, která neměla ani odvahu mi říct, že investuji do cizího domu. Mám pocit, že jsem přišla o víc než o dům nebo nemovitost.
Ztratil jsem víru v lidi, v rodinu, ve smysl oběti. Říká se, že život není pohádka, že nemá vždycky šťastný konec. Teď těm slovům rozumím lépe než kdy jindy.
