Byl to pro mě těžký úkol, dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem se rozhodla správně, protože jsem v podstatě všechno nedala svým dětem, ale cizímu člověku, ale teď si uvědomuji, že to tak možná bylo nejlepší.
Je mi 68 let a nedávno jsem se vrátil z práce ve Velké Británii, kde jsem byl 20 let. Nejela jsem tam kvůli sobě, ale kvůli svým dětem, chtěla jsem jim poskytnout domov.
Dcera se vdala a nechtěla bydlet v našem starém domě na venkově, a tak se s manželem přestěhovali do nájemního bytu. V té době jsem tvrdě pracovala, neutratila jsem za sebe ani libru a všechno jsem šetřila, abych dceři co nejdříve koupila byt.
Po šesti letech se mi tento cíl podařilo splnit – dceři a zeťovi jsem darovala dvoupokojový byt. Pak jsem chtěl pomoci i synovi, který si k nám domů přivedl snachu Annu a měl dvě děti. O několik let později jsem i jim koupil jednopokojový byt.
Můj syn mě však velmi zklamal, protože se do nového bytu nastěhoval sám a s Annou se rozvedl. Kdybych věděla, že má takové úmysly, okamžitě bych byt přepsala na snachu a vnoučata, ale syn o svých plánech neřekl ani slovo.
A teprve poté, co jsem mu přispěl, se rozvedl a opustil rodinu. Snacha a vnoučata zůstali v mém domě, protože neměli kam jít. Byla velmi hodná – udržovala zahradu čistou a osázenou.
A syn začal žít s jednou ženou, něco mu nevyšlo, pak si přivedl jinou. Už jsem ztratila přehled, kolik jich bylo. Teď je syn závislý na alkoholu, prý má takové dluhy za byt, že mu ho mohou zabavit.
Vrátila jsem se z Británie s velkou sumou peněz a začala přemýšlet, co dál. Bylo mi jasné, že pro syna nemám žádnou naději a nechci ho ani vidět.
Moje dcera a zeť před čtyřmi lety prodali veškerý majetek a natrvalo se přestěhovali do Kanady.
V cizí zemi to nemají jednoduché a moje peníze by se jim určitě hodily, ale rozhodl jsem se, že všechno dám snaše a Anně a peníze použiji na stavbu domu pro nás dva. Vypadá to, že stáří budu trávit se snachou a vnoučaty, protože vlastní děti se o mě nepostarají.
