Byla jsem 45letá nudná stará panna bez perspektivy. A pak se najednou všechno změnilo. Nikdy bych nevěřila, že je to vůbec možné,” říká Sophie.
A při pohledu na ni je těžké uvěřit, že kdysi byla skutečně průměrná. Zelenooká brunetka s broskvovou pletí a krásným úsměvem. Nespouští oči z modrého vlnitého papouška se zeleně zbarveným ocasem.
A ten vyletí z klece, přistane u zrcadla a pokyvuje hlavou se slovy: “Chica-Chica, Chica je dobrá!”. Před několika lety proletěla oknem ve čtvrtém patře, kde bydlela Zosia.
Žena si je jistá: jen papouškovi vděčí za to, že se její život zcela změnil.
Zosiu vychovávali její prarodiče. Vyrůstala jako plachá dívka. Velmi ráda četla. Její budoucí partner měl být jako postavy z jejích románů: silný, odvážný, energický. Jenže takové z nějakého důvodu bohužel nemohla potkat. Dívky se snažily vzít Zosiu s sebou na diskotéku. Obvykle stála někde stranou, a když k ní přistoupil nějaký kluk a požádal ji o tanec, okamžitě zrudla a vykoktala odmítnutí. A mládenci v tomto ohledu neprojevovali žádnou vytrvalost.
Zosia si nebarvila vlasy, obvykle je měla svázané do culíku a její šaty připomínaly pytel a sahaly jí po kotníky. Pracovala v laboratoři, kde tým tvořily převážně ženy. Mezitím čas plynul. Nejprve z jejího života odešla babička, pak dědeček a nakonec její milovaná kočka Klepa.
Zosia zůstala sama.
– Už jsem nechtěl mít žádné domácí zvíře! Strašně to bolí, když o ně přijdete. Klepovi bylo 20 let, byl jako člen rodiny. Byla jsem tak smutná, že jsem skončila se srdečními problémy a pobytem v nemocnici. Navíc spolu se mnou byla na oddělení žena, která také přišla o kočku. A přestože jsem chtěla výt ze samoty mezi čtyřmi stěnami, neodvážila jsem se vzít si dalšího čtyřnohého přítele,” vzpomíná Zosia.
Radost jí přinášeli holubi. Krmila je za domem, což ale vyvolávalo konflikty se sousedy.
Ty přišla krmit znovu! Jsou všude! Nemáte za co utrácet, tak nám je dejte. Na co třeštíš oči? Stará panna! – řekli pohrdavě sousedé stojící u vchodu.
– Na verandě se obvykle shromáždilo pět žen. Všechny byly svobodné, jejich manželé byli pryč. Ženy kolem šedesátky a sedmdesátky. A teď bezcílně postávají a diskutují s kolemjdoucími. “Tenhle chlap, co hlídá děti”, “tenhle opilec”, “tenhle dozer” a tak dále. Mně říkaly stará panna. V mém dětství byly babičky na lavičce milé a ohleduplné. Lidé u nich nechávali své děti, dávali jim klíče od bytu. A tyhle… A přitom mají zahrádky, ale raději drbou před klecí. Nejzajímavější je odejít v deset ráno a vrátit se v deset večer. Vydrží v horku i v dešti. Nazval jsem je “babičkami-banditkami”. Na hrubost jsem se nenaučila reagovat. Jen jsem se snažila rychle projít kolem,” říká Sophie.
Když Sophie oslavila 45. narozeniny, nakoupila svým kamarádkám z práce sladkosti a koláče. Doma pekla dorty: sladké i slané. Rozhodla se, že bude obcházet
Pak Zosia vstala, otevřela okno, chtěla vyjít na balkon a… do pokoje úplně odnikud vletěl papoušek. Zosia se překvapeně posadila. A pták, kroužící nad pokojem, jí přistál na rameni. Zatímco se šokovaná žena snažila vzpamatovat, papoušek už si hrál s náušnicí v jejím uchu.
– Čí jsi? Odkud jsi? – Zosia se pokusila ptáka pohladit, ale ten odletěl ke skříni.
Vyšla na balkon – nikdo tam nebyl. Pak nechala papouška v domě a vyběhla na dvorek.
– Viděli jste papouška? Letěl sám? – Sophie se zeptala sousedů u vchodu.
Ti ztichli. A zlomyslně zpozorněli:
– Zośka! Proč jsi dnes tak elegantní?
To je pravda. Měla na sobě jasně červené šaty, které kdysi dostala od babičky. Rozhodla se, že se kvůli sobě hezky oblékne.
– Mám narozeniny, odpověděla Zosia a rozběhla se do domu
.-Jistě. Potřebovala se napít. Papoušci jsou pro normální lidi. Ať si nakrmí holuby,’ diskutovali sousedé o Zosi.
Sofie vyvěsila oznámení, aby se pták našel, ale nikdo se nepřihlásil.
Jednoho dne začal papoušek kýchat a musel být odvezen k veterináři. Zosia koupila klec, pítka, nádoby, zvonky na hraní a další věci. A zatímco ji léčila, přála si z celého srdce jediné – aby se určitě uzdravila!
A zanedlouho už po bytě poletoval nečekaný nájemník a cvrlikal. Jednoho dne si Sophie uvědomila, že její papoušek se jmenuje Chica.
Žena dala inzerát do místních novin, ale nikdo se neozval. Pták jako by se zhmotnil u ní doma. Každý den spěchala Zosia domů, vždyť na ni čekal její oblíbený papoušek!
Jednoho dne se Zosia podívala do zrcadla, u kterého si Chica nadšeně hrála. A najednou se jí zdálo, že se vidí z boku. Zmatnělé vlasy, plavý ohon, zarostlé obočí, žádný make-up. Podívala se na bledého ptáka, který jako by jí něco říkal:
– Co je to s tebou? Běž, něco si změň!
Za tím hlasem se Zosia vydala do salonu krásy. Peníze měla, za jídlo moc neutrácela, oblečení si nekupovala. Tentokrát ale zašla do obchodu a koupila si kalhoty, svetr a mokasíny. Při pohledu na sebe ve zkušebně měla Zosia chuť políbit svůj odraz.
Když přišla domů, sousedé seděli jako obvykle u vchodu. Žena se snažila najít v tašce (také nově koupené) klíče, když vtom ta nejzlobivější, Daria, najednou řekla:
– Děvče, já ti otevřu!
Zosia vklouzla dovnitř. Zasmála se. Vůbec ji nepoznali! Ani ona už patnáct let neslyšela na svou adresu výraz “holka”.
O víkendu, když se na trati
Na Zosiu se díval blonďatý muž v kostkované košili. Ukázalo se, že má nedaleko garáž.
Od toho dne začala jejich vzájemná známost. Muž z odběrných míst elektřiny si také zjistil Zosiino telefonní číslo a zavolal jí.
Dříve by Zosia zaváhala a pravděpodobně by telefon položila. Ale teď jako by se jí otevřelo její nové já. A Chica jí také radila, aby změnila svůj život. Ne, Sophie nebyla blázen. Jen se vždycky radila se svým papouškem. A ta jí radila v různých otázkách. Když pták několikrát naklonil hlavu dolů, znamenalo to “ano”, když se začal kroutit, znamenalo to “ne”.
Muž, který jí pomohl otevřít zámek, se jmenoval Darek. Žil se svou desetiletou dcerou. Minulý rok přišel o manželku. Zosia je jednoho dne navštívila. A pozorovala Darka, jak se stará o dítě, jak vytahuje prádlo a hladí ho. Zpoza stolu, kde si náhodou dělala domácí úkoly, ji pozorně sledovala hubená tmavovlasá dívka jménem Angelika.
– A oknem ke mně přiletěl papoušek! Nádhera! Teď bydlí se mnou! – Zosia se snažila s dívkou navázat rozhovor. Brzy se jí Angelika vyptávala a smutek z jejích očí trochu zmizel. Šeptem se Zosi přiznala, že se jí moc stýská po matce. Pak žena uvařila polévku, upekla placky a udělala lívance. Darek ji pochválil a rychle jídlo rozpitval.
Zosia začala systematicky navštěvovat své nové přátele. Ti ji také navštěvovali. Často si také společně někam vyšly Angelika se skamarádila se svým papouškem. A nakonec Darek požádal Zosiu o ruku.
– Zosio, nemysli si, že je to jen proto, že tě doma potřebujeme. Ty prostě nejsi jako ostatní ženy. Máš v sobě něco zvláštního a já tě miluju. Když Irena odešla, myslel jsem si, že je konec, že můj život skončil. A pak jsem potkal tebe. Když řekneš ne, pochopím to,” zašeptal.
V ruce držel krabičku.
– A já se můžu aspoň podívat na prsten! – Zosia se šťastně zasmála.
Myslela si, že se jí to jen zdá. Přelud. Že barevný papoušek a Darek, do kterého se také zamilovala, brzy zmizí. Že se vrátí osamělé dny a obyčejná, šedivá každodennost. Zosia potřásla hlavou a zahnala zlé myšlenky. A podívala se na prsten, který jí zářil na prstu.
Teď měla Zosia milovaného manžela a dceru. Angelika začala Zosii říkat “maminko Zosio”.
A Žofie sama často chodila k oknu. Na rameni jí sedí papoušek. Zosia ho políbí a pronese:
– Děkuji. Děkuji ti za své štěstí!
