Před dvanácti lety se můj syn oženil s úžasnou ženou. Okamžitě jsem si ji oblíbil: skromná, klidná, inteligentní. Měl jsem radost, že mé dítě našlo svůj protějšek.
O nějaký čas později jsem měla štěstí znovu: stala jsem se babičkou. Protože jsem se kvůli špatnému zdraví chystala odejít do předčasného důchodu, nabídli mi, abych žila s nimi. Byla jsem šťastná, že jim budu moci pomáhat a zároveň sledovat, jak se moje vnučka vyvíjí. Rozhodnutí nebylo těžké, zejména proto, že můj vztah se snachou byl příkladný.
Převzala jsem tedy domácí povinnosti a umožnila synovi i snaše se profesně realizovat. Jedenáct let jsem jim doslova vedla domácnost: vařila jsem, prala, uklízela, žehlila a vychovávala dvě vnoučata, protože mezitím se objevilo i druhé dítě. Nikdy jsem nezasahovala do jejich osobního života a byla jsem jim vždy po ruce, abych je podpořila.
A pak jsem se jednoho dne, když už byly děti dost velké, dozvěděla, že jedou s dětmi na dovolenou do Bulharska. Byla jsem trochu v šoku, že nepočítali i se mnou. Tolik let jsem se věnovala jejich domovu tím, že jsem si odepřela vlastní život, a oni teď odjížděli beze mě.
Nejvíc mě bolela odpověď na otázku, kterou jsem si nemohla nepoložit: proč nemůžu jet s nimi. Ukázalo se, že si ode mě potřebují odpočinout! Tolik let jsem je zastupovala jako chůva i jako pomocnice v domácnosti a oni jsou ti, kteří si potřebují odpočinout. Ta situace mě dohnala k slzám, ale také mi dala hodně podnětů k přemýšlení.
Můj kufr už je sbalený.
