Kornelie seděla zamyšleně na lavičce před univerzitou – musela přemýšlet, co dělat. Za jeden den se chystala s kusem domů – nejprve vlakem do většího města a pak autobusem do své vesnice. Doma na ni čekala celá rodina – chtěli vidět její diplom, který nedávno dostala, a jejího snoubence, s nímž se měli seznámit, s nímž se rozešla a o němž zatím nikdo nevěděl. Našla ho, jak se líbá s nějakou blondýnkou, kterou neznala, takže jejich rozchod byl velmi náhlý a doprovázela ho rvačka. Měla se konat svatba a hostina, ale nic z toho nebude, a tak si v hlavě skládala rozhovor s babičkou a matkou – jak jim to vysvětlí? Dívka a její bývalý snoubenec šli každý svou cestou a nikdo se nehodlal vrátit k tomu, co bylo, ale z pohledu starších žen je taková situace – tím spíš před plánovanou svatbou – největší urážkou a mohly by chtít nějaké vykoupení, takže musela dobře vybrat, jak jim to všechno sdělí, protože o další rvačky už opravdu nestála.
Po příjezdu měl vlak slušné zpoždění a do města dorazil s dvouhodinovým zpožděním. To stačilo, aby Kornelie nestihla poslední autobus do své vesnice.
Na nádraží Kornelii nikdo nepozdravil. Rodině nedala vědět, kdy přijede, protože chtěla setkání se svými blízkými co nejvíce oddálit a vymyslet, jak jim všechno řekne. Ponořená do chmurných myšlenek kráčela sama po kraji silnice, když se náhle ozvalo zaskřípění auta, které zastavilo nedaleko ní. Řidič na ni zavolal:
– Hej, jsi v pořádku? Mohu vám nějak pomoci?
– Jsem v pořádku, jen mi ujel autobus a musím jít pěšky do vesnice.
– Nastupte si, svezu vás. Možná bys mi mohla pomoct cestou a nasměrovat mě, protože sama nevím, kam přesně jít, a ty to tam asi znáš.
Nový známý se jmenoval Jarek, stejně jako její bývalý snoubenec. Přišel pracovat do obrovské automobilky vzdálené dvacet kilometrů od její vesnice.
Celou cestu Kornelie mluvila s Jarkem. Dokonce mu vyprávěla příběh o tom, jak ji její bývalý snoubenec před ní podvedl.
– Nevím, co mám teď dělat, nevím. Blízcí se mi nejspíš vysmějí.
– Ale já, představ si, já vím,” usmál se Jarek.
Když auto zastavilo před domem jejích rodičů, vyšla jí vstříc dívčina matka. Jarek vystoupil zpoza volantu auta a začal mluvit dřív, než Kornelie stačila otevřít ústa.
– Dobrý den, jmenuji se Jarek a jsem váš budoucí zeť – představil se s úsměvem na rtech.
Svatební den byl stanoven na dva měsíce.
– Není třeba čekat, vždyť spolu chodíme už půl roku – řekl Jarek.
– Ano, – zasmála se dívka, – už celou věčnost!
