Syn se zamiloval do krásné vesnické dívky. Přivedl ji domů a řekl, že si ji vezme za ženu. S manželem jsme dívku přivítali s otevřenou náručí a vlastně jsme byli rádi, že si syn nevybral dívku z města, ale z venkova. Ula se uměla postarat o domácnost – perfektně vařila a doma prý bylo vždy uklizeno. Vyprávěla o svém dětství, o tom, jak pro ni bylo těžké skloubit studium s domácími povinnostmi. Matka jí náhle zemřela, když byla ještě malá, a tak to byla ona, kdo musel otci se vším pomáhat, dokonce i s dobytkem. Když se Marcin a Ula vzali, navrhla jsem manželovi, abychom se přestěhovali do celoročně obývané chalupy, kterou máme na rekreačním pozemku, a mladí by pak mohli bydlet v našem bytě. Myslela jsem si, že by se jim to opravdu hodilo, zvlášť když ještě pokračovali ve studiu na vysoké škole, takže by pro ně bylo těžké pracovat, aby si mohli něco pronajmout a pak si něco odkládat, tak jsme jim náš byt přepsali.
Martin se o svou milou nesmírně staral – dokázal pracovat celé noci, jen aby pak mohl své ženě koupit nové šaty. Často jsem jim chodila nosit zeleninu z našeho záhonu – přece jen vím, jak těžké může být pro studenty žít hlavně ze stipendia sám.
Jednou jsem při jedné takové návštěvě zaslechl rozhovor, který se mi nelíbil. Jako vždy jsem dětem přinesl čerstvé okurky, brambory, řepu a mrkev. Rozložila jsem je v kuchyni, a když jsem se chystala odejít, Ula najednou řekla Martinovi:
– Proč jí neřekneš, aby sem už nenosila tu špinavou, hnusnou zeleninu? Řekni jí, ať už ji k nám netahá. Máme supermarket hned za blokem, tam se dá všechno koupit za pár šupů.
– Máte peníze na nákupy? – Martin se jí klidně zeptal. Dívka zmlkla a já se rozzuřila. Všechno pro ně sázím, všechno dělám, všechno přivážím, a oni jsou tak nevděční!
Nějak mě ta nelibost přešla, ale už jsem k nim nechodila, zato Marcin nás často navštěvoval na pozemku.
– Nemá mě rád. Vrací se pozdě v noci a říká, že se s kamarádkami připravovala na zkoušky. Někdy přijde taková veselá a já mlčím, nic neříkám. Včera utratila všechny úspory za nové boty, tak jsem se na ni ani nepodíval, a stejně mi to zazlívá,” stěžuje si syn.
O měsíc později ho vyhodila z bytu. Když se Marcin vrátil z vyučování, našel své věci na schodišti. Rozešli se a byt byl soudně rozdělen na polovinu. Vysvětluji synovi, že si stejně najde slušnou holku, zatímco já sám v noci brečím do polštáře kvůli takové drzosti ze strany té holky. Nechápu, jak se nám to mohlo stát.
