Vyrůstala jsem v rozvrácené rodině, když mi byly pouhé dva roky, otec nás opustil. Nevím proč, ale moje matka měla vždycky radši mou starší sestru a dávala jí čokoládové tyčinky a mně jen lízátka. Tak to bylo po celé mé dětství a školní léta. Neustále jsem byla nucena dělat ty nejnepříjemnější a neplacené práce a snila jsem o tom, že dokončím školu, půjdu na univerzitu a odejdu do města. Za tím účelem jsem po nocích tvrdě pracoval a moje úsilí nebylo marné.
Odjezd na studia do hlavního města byl bezproblémový, maminka se ani neptala, kam jedu nebo kde bydlím, jen se usmívala: “Konečně máš trochu rozumu, protože doteď mi všechno padalo na hlavu!”. Když jsem po prvním semestru přijel do vesnice, zjistil jsem, že tam na mě nikdo nečeká, a tak jsem se sešel s několika kamarády a vrátil se na kolej. Pět let uběhlo bez povšimnutí, volala jsem mamince, abych jí popřála k narozeninám a k Vánocům, ale místo poděkování se mě vždycky ptala, jestli mám nějaký příjem, abych jí a sestře pomohla. V té době jsem neměl žádný příjem, kromě zvýšeného stipendia, které stejně rychle ubývalo, protože život ve městě není levný. Nemohla jsem rodině nic posílat, takže moje matka byla velmi zklamaná.
Když jsem začal pracovat, matka začala znovu “házet návnadu” a ptala se na můj příjem. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ne často. Pronájem bytu stál značnou část mého platu, ale rodina usoudila, že se s nimi prostě nechci bavit. Po čtyřech letech jsem o ně opravdu ztratil zájem, nezajímalo je, jestli mám peníze na nejzákladnější věci, dívali se jen na to, že bydlet ve městě musí znamenat bohatství. Moje sestra si vzala vesničana, měla dvě děti, rozešli se, znovu se vdala, měla další dítě a zase se rozešli. Zřejmě to byli muži, kdo s ní nedokázal vyjít. Jak jsem znala její hádavou povahu, nepřekvapilo mě to.
Dopis z advokátní kanceláře na mě dopadl jako blesk z čistého nebe. Po návštěvě advokátní kanceláře a rozhovoru s notářem jsem se dozvěděla, že se můj dědeček, otec mého otce, rozhodl odkázat mi po své smrti dům na varšavském předměstí. Nevím, proč mu na mně tolik záleželo; vždyť přímým dědicem byl můj otec, kterého jsem si vůbec nepamatoval.
Matka se o mém štěstí nejspíš nějak dozvěděla. Když jsem na telefonu uviděla její číslo, byla jsem překvapená; bylo to poprvé, co mi volala. Ukázalo se, že Daria, moje sestra, potřebuje peníze na koupi bytu. Matka chtěla, abych prodal dům a peníze dal sestře. To nebylo v mých plánech, a tak jsem o tom matce řekla. Dlouho se mě snažila přesvědčit, sestra mi také volala, stěžovala si na svůj nešťastný život, a když jsem se jí zeptala, jestli ví, jak jsem celé ty roky žila, odpověděla mi vyčítavě: “Nikdy jsi mě nemilovala!” Když jsem se jí zeptal na její lásku ke mně, uslyšel jsem signál přerušeného spojení…
Po několika letech jsem prodal svůj dům a za získané peníze jsem uspořádal svatbu a koupil byt v centru hlavního města, kde žiji se svou ženou dodnes. S matkou a sestrou nemluvím. Nemohly mi tehdy odpustit, že jsem si dům ponechal a nedbal na jejich prosby a požadavky, abych jim vrátil jejich majetek.
