Krystian vždy snil o studiu práv na Jagellonské univerzitě v Krakově. Pečlivě se připravoval na závěrečné zkoušky, protože věděl, že pokud se nedostane na denní studium, nikdo mu nedá peníze na studium externí. Poté, co jeho matka utekla do zahraničí, ho otec vychovával úplně sám, i když to pro něj bylo těžké, zejména proto, že celý život pracoval jako uklízeč ulic, což bylo povolání, které mu nevydělávalo žádné peníze, jen almužnu.
Když chlapec došel do osmé třídy základní školy, otec se náhle rozhodl, že se ožení s o patnáct let starší ženou. Krystian věděl, že ji nemiluje, takže nechápal, proč to jeho otec dělá. Jednou se ho na to dokonce zeptal, načež mu otec odpověděl:
– Možná to pochopíš, až vyrosteš. Ani si neuvědomuješ, jak těžké je vychovávat dítě sám.
Pak si uvědomil, že to otec dělá jen z finančních důvodů, a ve skutečnosti se jejich život od té doby výrazně změnil. Najednou si mohli dovolit kvalitní jídlo a víkendové výlety. Otec byl šťastný, častěji se usmíval a dokonce jednou měsíčně bral Krystiana na ryby.
Machocha neměl Krystiana rád a neustále mu opakoval, že jeho sny o tak prestižním studiu jsou pro něj nedosažitelné. Domnívala se, že by si chlapec měl vybrat nějaké lehčí studium, aby se později vůbec mohl udržet při studiu. Chlapec pochopil, že se může spolehnout jen sám na sebe. Navzdory tomu, co mu macecha říkala, se Krystian na vysněnou univerzitu dostal a získal sociální stipendium, ale bohužel nedostal pokoj na koleji. Nechtěl se vzdát svého snu, a tak se rozhodl, že bude za studiem dojíždět a každý den absolvovat 90 kilometrů v jednom směru vlakem. Je pravda, že byl nucen strávit cestováním téměř čtyři hodiny denně, ale tento čas využíval ke spánku nebo studiu a nepromarnil ho.
– Proč tam vůbec studovat? Měl jsi studovat v našem městě, jak jsem ti říkala,” okřikla ho macecha.
Krystiana mrzelo, že od ní nemá žádnou podporu, protože to byl jeho sen, na kterém celé ty roky tak dlouho pracoval.
– Dobře, chápu ten nápad s dojížděním, ale kde na to vezmeš peníze? Už teď mi něco dlužíš. Myslíš si, že to jídlo, to oblečení, co jsem ti koupil, je zadarmo? Budeš mi to muset vrátit, když ne teď, tak později.
Od toho rozhovoru už uplynula nějaká doba a Krystian na něj dokonce zapomněl. Stále také doufal, že se nějakým zázrakem najde místo v ubytovně a brzy nebude muset každý den dojíždět tak daleko.
Bylo podzimní ráno. Ten den měl Krystian devatenácté narozeniny. Chlapec se probudil v dobré náladě, ale bohužel mu ji macecha velmi rychle zkazila.
– Jsi vzhůru? Tak tohle je pro tebe! Všechno nejlepší k narozeninám!
K narozeninám dostal od machoše účet:
Kožená bunda – 300 zlotých, zimní boty – 250 zlotých, školní obědy ve škole – 480 zlotých…
Tento seznam se táhl na několik stránek, protože na něm byly sepsány všechny výdaje za celé čtyři roky.
– Je… Je to můj dárek od tebe? – překvapil se Krystian.
– Ano! – odpověděla jeho nevlastní matka bez váhání.
Krystian si rychle sbalil věci a opustil byt. Odjel do Krakova. Na ubytovně vysvětlil svou tíživou situaci a konečně mu bylo přiděleno místo. Spal na staré rozpadající se posteli, ale to nic neznamenalo – pořád to bylo lepší než bydlet u macechy. Brzy si našel práci na částečný úvazek a pronajal si malý pokoj v ubytovně. Krystian se už nikdy nevrátil domů, protože nedokázal odpustit otcovu lhostejnost a to, že se ho nezastal, když to potřeboval.
