– Podívejte se konečně do zrcadla a zjistěte, jak vypadáte! V poslední době jsi přibral, takže jsi tlustý a ošklivý. Asi si sám sebe představuješ jinak, tak ti to konečně někdo musel říct,” křikla na mě jednou moje žena. Miloval jsem ji a věřil jí každé slovo. Díval jsem se na svůj odraz v zrcadle a přemýšlel, jestli má pravdu. Ve skutečnosti jsem nějaký obyčejný, nepříliš pohledný muž s velkýma ušima a velkým křivým nosem a faktem, že jsem v poslední době trochu přibral. Možná bych měl drasticky zhubnout, opálit se a konečně vyrýsovat své tělo? Nebo možná nějakou operací upravit zakřivení mého nosu? – Přemýšlela jsem.
V hloubi duše jsem cítila, že mě její slova hodně zraňují. Co jsem jí udělala, že jsem si zasloužila takové zacházení? Copak mě moje žena už nemilovala a nedokázala ke mně být něžná a láskyplná? Ptal jsem se v duchu sám sebe.
Když jsem byl mladší, byl jsem sebevědomý a cítil jsem se jako pohledný, přitažlivý muž, přestože všichni kolem mě tvrdili opak. Dokonce i můj otec mi odmalička říkal, že mám smůlu, protože nemám vzhled, takže si celý život budu muset vynahrazovat hlavou a ohromovat například znalostmi. Jen matka mě utěšovala a říkala mi, že krása pomíjí, ale vědomosti a dobrota ne. Snažila jsem se být lepší než ostatní, ale ne vždy a ve všem mi to vycházelo.
Vzpomínám si, že když mi bylo 13 let, četl jsem životopis jednoho amerického herce a byl jsem jím velmi ohromen, protože ani jemu nikdo předtím nedával šanci na úspěch. Tehdy jsem pochopil, že téměř vše v životě závisí jen na nás, na našich činech a rozhodnutích. Začala jsem se tedy zajímat o módu, takže jsem se začala stylově oblékat, změnila jsem účes na takový, který mi sluší k obličeji, a celkově jsem se cítila lépe ve své kůži.
Když mi bylo sedmnáct, najednou se o mě začaly zajímat dívky a opravdu jsem si nemohl stěžovat na množství zamilovaných žen, které na mě zíraly jako na obrázek. Pak najednou členové rodiny a dokonce i sousedé poznali, že jsem se z ošklivého kluka proměnil v hezkého muže, což nečekali. Když jsem se to všechno dozvěděl, měl jsem velkou radost, protože na tom mi záleželo. Od té chvíle jsem ve svou přitažlivost věřil ještě víc a mé sebevědomí rostlo úměrně tomu, čím více komplimentů jsem dostával. Dokonce se stávalo, že když mě někdo pochválil nebo mi složil kompliment, místo zdvořilého poděkování jsem odpověděla “já vím”. V té době jsem se dokonce cítila nadřazená ostatním, ale… proč na to teď myslím?
Když jsem teď stál před tím zrcadlem, hodně jsem si uvědomil, protože jsem dostal “kopanec”, který mě trochu vystřízlivěl a přiměl mě uvědomit si, jaká je teď situace. Na jedné straně jsem stále žil minulostí v domnění, že jsem někdo lepší a stále přitažlivý, a na druhé straně jsem si po návštěvě psychologa uvědomil, že žiji velmi nevědomě a nepřijímám pravdu.
Vybral jsem si za manželku ženu, která je povahově podobná mému otci, tedy přímá a upřímná. To, co říkal, nebylo nejjednodušší, ale vždycky to na mě působilo motivačně. Každopádně se jeho jednání neomezovalo jen na upřímnost, ale také na podporu, abych vytrval ve svém předsevzetí. Samozřejmě jsem manželovy poznámky vnímala jako zraňující a mé sebevědomí kleslo na nulu, ale to není zdrojem našich manželských problémů. To, co se mezi námi nyní děje, je způsobeno také ozvěnami minulosti, které se stále vracejí a kazí náš vztah.
Nyní děkuji své ženě za to, že mi dala impuls ke změně. Nebýt jejích kritických slov, neměl bych žádnou motivaci a nic bych ve svém životě nezměnil. Teprve teď, když jsem po různých přechodech a těžkých problémech, chápu, jak je důležité budovat rodinu tím, že si spolu povídáme, samozřejmě upřímně. Pochvaly jsou samozřejmě velmi milé a potřebné, ale pár slov pravdy nikoho nezabije a jsou velmi důležitá, protože nám mohou ukázat správnou cestu. Musíme se naučit mít rádi sami sebe bez ohledu na to, jak nás mají rádi ostatní.
