Můj život se nějak podivně zastavil, když do něj vstoupila Pauline. Poprvé jsme se setkali během mých vysokoškolských studií, ale byla to spíše povrchní, studentská známost. Znal jsem ji už ze střední školy, protože chodila do paralelní třídy, ale nějak jsme spolu předtím nekomunikovali. Bylo to pravděpodobně způsobeno tím, že její otec byl ředitelem té střední školy a já jsem se mu nechtěl vystavovat, což by se mohlo stát, kdybych se ucházel o jeho dceru.
Příště jsme se potkali o tři roky později na MA – ukázalo se, že budeme ve stejné skupině. Při té příležitosti jsme všichni vyrazili na večírek, kde jsem měla možnost Pauline lépe poznat. Od té doby jsme se začali setkávat častěji, až jsme se nakonec dali dohromady. Teď už nevím, co mě na ní tehdy tak zaujalo.
O šest měsíců později se ukázalo, že moje vyvolená je těhotná. Nebyl jsem si jistý, jestli spolu vytvoříme šťastnou rodinu, ale neměli jsme jinou možnost – vzali jsme se, protože jsem nechtěl, aby moje dítě vyrůstalo bez otce. Tři roky po narození našeho prvního syna přišla na svět naše holčička. Naše děti jsem velmi milovala a snažila jsem se o ně starat, jak jen to šlo, i když to bylo s mým skromným učitelským platem těžké. Pauline byla v domácnosti a celé dny trávila s dětmi, což ji v podstatě deprimovalo, protože nikam nechodila a život jí připadal nesmírně nudný. Po necelých pěti letech se začala dívat do sklenice, ve které utápěla svůj žal.
Už mě nebavilo žít pod jednou střechou s tchyní a poslouchat, jaký jsem neúspěšný a jak je moje žena chudák a já bych ji měl chápat. Ona potřebuje mít čas, aby si všechno srovnala, a já jsem tu od toho, abych rodinu zabezpečil. Tak jsem se rozhodl, že jediným řešením je odjet pracovat do Anglie. Nejprve jsem odjel na šest měsíců. Když jsem se po té době vrátil domů, viděl jsem, že se nic nezměnilo – manželka stále pila, tchánovci ji litovali a začali mi zase všechno vyčítat. Jediné plus bylo, že se tchánovci starali o děti a nic jim nechybělo. Tak jsem zase odešel, ale na delší dobu, na rok. Bohužel ani po té době nedošlo k žádné změně, ale tchánovci začali mluvit:
– Jsi hrozný! Nechal jsi svou ženu samotnou, opustil jsi své děti a ještě máš tu drzost si stěžovat!
To není pravda, protože jsem tam nešel proto, abych se odřízl od manželky nebo dětí, ale abych vydělal peníze na byt pro nás a dětem zajistil klidnou budoucnost. V Belgii byla žena, která se mi líbila a dvořila se mi, a i když byla moje žena líná alkoholička, nikdy mě ani nenapadlo, že bych ji mohl podvádět.
Znovu jsem se na chvíli vrátil domů a tehdy jsem si uvědomil, že o mně děti mluví jako o “strejdovi” a že mě asi skutečně považují za strýce. Ani se mnou nechtěly moc mluvit. Tchánovci je proti mně poštvali takovým způsobem, že se mi tomu všemu ani nechtělo věřit. Měl jsem toho dost a rozhodl jsem se, že se rozvedu se svou ženou, vrátím se do Belgie a zapletu se s tou ženou, která mě už dlouho zbožňovala.
Od rozvodu uplynulo pět let. Celou tu dobu jsem žila v zahraničí, moje děti vyrostly a hodně pochopily, takže se mi podařilo získat zpět jejich důvěru. Jsem s nimi v neustálém kontaktu a dcera se za mnou brzy přestěhuje, protože tu chce studovat. Syn, až dokončí školu, se chce také přestěhovat ke mně, a pak budeme všichni spolu. S tou ženou jsem již ženatý a tvoříme spolu harmonický, šťastný vztah. Moje bývalá žena je naopak už na dně a nezáleží jí na ničem jiném než na alkoholu. Na druhou stranu moji tchánovci ke mně stále chovají zášť, že jsem opustil jejich dceru a zařídil si nový život s někým jiným. Já naopak věřím, že jsem udělala správnou věc a rozhodla se správně pro sebe i pro děti.
