S Paulinou jsme se seznámili, když jí bylo 17 a mně 23 let, ale věkový rozdíl nám nevadil, protože jsme si skvěle rozuměli. Ona byla holka z města a já návštěvník z malého města. Nejdřív jsme byli jen kamarádi a pak jsme spolu začali chodit. Rok poté, co jsme začali tvořit pár, se nám narodilo dítě.
Protože jsem bydlel na ubytovně ve městě a v bytě jejích rodičů nebylo moc místa, odjeli jsme do mého města, kde se nacházel můj velký rodinný dům. Tam mě bohužel všichni blízcí a dokonce i sousedé odsoudili, protože jsme ještě nebyli manželé a už jsme měli dítě, ale já jsem neměl pocit, že bych udělal něco špatného.
Věděla jsem, že se nemohu vzdát, protože teď jsem měla dalšího člověka, pro kterého jsem mohla žít. Snažila jsem se pracovat pro dítě a každou volnou chvíli jsem věnovala své dceři. Dokud dcera nevyrostla a naše finanční situace se nezlepšila, byla jsem na děkanském volnu. Pak jsem se ale vrátila na univerzitu a obě s Pauline jsme si pronajaly byt ve městě. Po celou tu dobu nám nikdo z rodiny nepomáhal a bylo to pro nás opravdu těžké.
Jednoho dne Pauline na chvíli odešla z bytu pro zeleninu do polévky pro malého, ale dlouho se nevracela. Ukázalo se, že ve skříni nechala vzkaz, že odchází, protože má už dlouho poměr s nějakým Kryštofem. Zůstala jsem s dítětem sama a vyla bolestí, protože jsem navíc přišla o svého milého. Vůbec jsem nespala ani nejedla. Někdy jsem si myslela, že už nemá smysl, abych dál žila, a chtěla jsem se zabít a nechat dítě samotné. Naštěstí jsem se probudila a vytrhla se ze spárů těchto myšlenek tím, že jsem si uvědomila, že moje holčička je nyní jediným smyslem mého života.
Stále jsem měla zlomené srdce, ale věděla jsem, že tohle je zkouška, kterou musím projít, a pak se všechno nějak vyřeší.
Teď je mi čtyřicet let.
Moje dcera už je dospělá. Je lékařkou a založila si vlastní rodinu. Vychovala jsem z ní slušnou, přátelskou a hodnou ženu. Teď mám dvě vnoučata, která nesmírně miluji. Snažím se pomáhat s jejich výchovou a často je beru s sebou, abych odlehčila dceři a zeťovi a zároveň s vnoučaty aktivně trávila čas.
Dovolte mi říct, že jsem šťastný člověk a všechna stará traumata a traumatické zážitky jsou někde za mnou. Byly to mé narozeniny, které jsem se rozhodla oslavit v úzkém kruhu. Jakmile jsme usedli ke stolu, najednou někdo zazvonil u dveří.
Otevřel jsem dveře a na prahu stála Pauline s narozeninovým dárkem a květinami. Rozhodl jsem se nedělat rozruch a pozval ji dál.
– Seznamte se s babičkou Paulínou – představila jsem ji vnoučatům.
Dcera se na mě tázavě podívala, protože si matku nepamatovala, ale pak ji objala. Byly jako dvě kapky vody, takže jí došlo, že je to její matka.
Nicméně večer proběhl v příjemné atmosféře. Skvěle jsme se bavili a nikdo nikoho neobviňoval ani nic nevyhazoval. Poté si dcera o něčem povídala s matkou, ale já jsem se do jejich soukromých rozhovorů nevměšoval. Vyvodila jsem z toho jediný závěr: dcera je jako já a umí odpouštět.
Pauline řekla, že by se se mnou ráda setkala, ale tentokrát bez dětí, sama. Odmítla jsem, protože dobře, dcera by měla znát svého otce, ale já už s ní nikdy nic stavět nebudu. V mém srdci už pro ni není místo.
