– Takhle se nedá žít! Takhle nemůžeš žít! – Karolina vběhla do matčina pokoje
– Proč si to myslíš? Kdo ti to řekl?
– Paní Wanda, naše školní psycholožka.
– To je zajímavé. Pověz mi o tom víc.
– Bude lepší, když vám to ukážu. Já si teď půjdu lehnout a ty začneš předstírat, že mě budíš.
– Ale proč? To nedává smysl.
– Za chvíli to pochopíš!
– Dobře, uděláme to takhle… Carole, dcero, vzbuď se! Musíš jít do školy.
– Ha, vidíš! Každý den to slyším od tebe, své biologické matky, a přitom by rodič měl být ke svému dítěti laskavý, ne tak suchý. Měla bys to říkat s energií a úsměvem na rtech!
– Ráno není čas na citlivost.
– No a co, nemiluješ mě?
– Ale o čem to mluvíš? – Máma se začala rozčilovat.
– To není nesmysl. Jestli chceš, abych se k tobě chovala něžně a starala se o tebe ve stáří, měla bys mi projevovat víc lásky. No tak, zkusíme to znovu.
– Dobře, zkusíme to. Hej, milý rošťáku, vstávej, nebo přijdeš pozdě do školy.
– Ale já chci spát!
– Zlatíčko, no tak, vstávej – maminka pohladila dceru po hlavě a políbila ji na čelo.
– No vidíš, bravo! Když chceš, tak můžeš, a já cítila, že mě máš opravdu ráda!
– Tak jo, to by stačilo. Pobavili jsme se a pro dnešek to stačí, teď ukažte třídní knihu.
– Ne, ne, mami, teď ne, musíš jít na večeři.
– Znám tě, ukaž mi to. No, samé jedničky, matematika, polština, angličtina… Dcero, chceš se stát psycholožkou jako paní Vanda? Jestli ano, tak si bohužel musíš zlepšit známky, a dokud to neuděláš, máš zaracha od telefonu a počítače.
Karolina se rozplakala a matka ji utěšovala:
– Vždyť jsi říkala, že se máš usmívat, tak kde je tvůj úsměv?
