Na nádraží někteří cestující právě vyjížděli, jiní přijížděli a další lidé sem přišli pozdravit své blízké nebo je vyprovodit na vlak. Jen tento starý muž seděl bez hnutí a vypadalo to, že už nedýchá. V ruce držel svatý obrázek, byl oblečený v obleku a vypadal, jako by se už chystal zemřít.
Toho dne nebylo na nádraží mnoho lidí. Někteří odpočívali na lavičkách, než budou pokračovat v cestě, a ten muž se tam stále nehýbal. Jen občas se na okamžik zachvěl duševní bolestí, která ho trhala na kusy, a pak se zase vrátil k modlitbě.
Nikoho o pomoc nežádal. Byl uzavřený ve svém vlastním světě, člověk mohl mít dojem, že stále na něco nebo na někoho čeká, když občas pohlédl na hlavní dveře. Bohužel se nikdo neobjevil.
Přišlo ráno. Stařec celou noc zíral na zavřené dveře a jeho bdělost mu nedala spát. Seděl takhle v koutě a upřeně zíral na stejné místo.
O několik hodin později vstoupil do čekárny mladý muž a dvě dívky. Posadili se vedle starého muže, začali jíst sendviče a děvčátka chtěla se starým mužem navázat kontakt. Jedna z dívek ho dokonce pohladila po ruce a pak se mu oči zalily slzami. V odpověď pohladil dívku po hlavě a utřel jí slzy.
Mladík si toho všiml, podal mu sendvič a zeptal se:
– Na koho čekáte?
– Na nikoho, drahá – odpověděl muž a těžce si povzdechl.
Muž si uvědomil, že tu něco nehraje, a rozhodl se rozhovor se starcem přerušit. Děvčata byla obklopena starým mužem a jejich otec si tam v rozhovoru pomalu získával důvěru muže, který konečně odhodil všechnu bolest, kterou v sobě celou tu dobu nosil:
– Odpusť jí, Bože… Moje dcera, moje rodná dcera… Nechala mě tady… podvedla mě… Smiluj se nad ní, Bože. Ona za to nemůže…
Mladý tatínek poslechl staršího muže a běžel k pokladně. Lidé ji nechali projít ve frontě, aby mohl rychleji koupit lístek pro opuštěného starce.
– Poslyš, já teď budu pro tebe jako syn a ty pro mě jako otec. Nedávno mi zemřela žena a já jsem úplně sám, nemám žádnou rodinu. Můžeme si navzájem pomáhat,” řekl muž.
Železniční stanice už zažily mnoho shledání a rozchodů, takže nepochybujte o pravdivosti tohoto příběhu, protože jsem to viděl sám, na vlastní oči.
