Můj manžel má mladší sestru. S manželem spolu žijeme už devět let, takže jsme s jeho sestrou stejně staří. Ale komunikace se nerozvíjí, jsme příliš rozdílní. Ona je velmi jednoduchá, hlučná dívka a na svém vzhledu příliš nedbá. Mně se takové chování moc nelíbí, těžko se mi s ní komunikuje.
Od naší svatby se chce manželova sestra se mnou kamarádit, ale já na rozdíl od ní nejsem moc společenský člověk. Raději trávím čas v tichu a samotě. Práce mi to umožňuje – jsem švadlena a kostýmní výtvarnice. Pracuji z domova, máme třípokojový byt, jeden z pokojů mi byl přidělen na dílnu.
Návštěva manželovy sestry je pro mě vždycky zkouškou, protože ona na všechno sahá, dokáže rozházet knoflíky, zamést vzory, přerovnat krabice s cívkami – jinými slovy, vnáší do mého pracovního prostoru chaos. Snažila jsem se ji nepustit, ale ona nechápala jemná odmítnutí a já neměla odvahu na ostrá. Ale našla jsem východisko – požádala jsem manžela, aby přeřízl zámek, a než sestra dorazila, zamkla jsem dveře. Řekla jsem, že je to od kočky, která se tam odvážila hádat.
Protože si šiju sama, oblečení mám většinou vlastní. Jen mohu strávit spoustu peněz a času hledáním oblečení, dlI si ho šít sama.
Výměna věcí se mi velmi nelíbí. V tomto ohledu jsem velmi nechutný člověk. Dokonce i v obchodě bych si něco nechutně přeměřila, protože bych věděla, že ty šaty si přede mnou přeměřily desítky jiných lidí. Manželova sestra však byla k mému vysvětlování lhostejná. Domnívá se, že za prvé jsme příbuzní a za druhé po sobě všechno pere.
Možná znechuceně zavřu oči a pak tu věc vyperu a vyžehlím. Jenže tady se objevuje další věc – mužova sestra je ve věcech velmi nepořádná. Může sahat, plácat, trhat, vůbec jí to nevadí – no, vyperu, no, sešiju, co se tady děje. Ale ne všechny se dají vyžehlit a zašít a ty háčky opravdu kazí vzhled věcí.
A na věcech je cítit cizí pach, ať je peru, jak chci. Můžete se mi smát, ale je to tak. Proto je mi nepříjemné předávat halenky, šaty a sukně sestře na “nech mě to vzít”.
A nedávno se nám stala nepříjemná situace. Před jednou slavnostní událostí jsem si pro sebe koupila velmi drahou látku ze zahraničí. Ušila si šaty, které se nestydí předvádět na týdnu módy. Měla jsem z toho velkou radost. Ale nemohla jsem se obléknout. Manželova sestra mě prosila, když manžel nebyl doma. Řekla to na půl dne, kvůli svatbě a návratu kamarádky. Nevím jak, ale souhlasila jsem bez otázek.
Mužova sestra šaty v tichosti odevzdá. Před slavnostní událostí vyndám šaty ze skříně a jsou roztrhané. Někde se zachytily, a to s obrovskou dírou. Jak jsem se rozbrečela. Muž už přemýšlel, že zavolá záchranku.
Po uklidnění jsem zavolala a oznámila částku, která mi má být za rozbitou věc uhrazena. Vzápětí volá tchyně a začíná mě moralizovat, proč by mi její dcera měla za ten hadr něco dát. Vždyť jich můžu ušít tisíce. Obecně se musím dělit, protože jsme příbuzní a je mou svatou povinností dát poslední sousedce.
Neustoupila jsem a monotónním hlasem jsem požádala o vrácení peněz utracených za šaty vzhledem k mé práci.
Netřeba dodávat, že jsem se nyní stala nezvaným hostem v domě manželových rodičů. Moje dcera je andílek, ne zrovna milá osoba, která naříká na “dětské kousky”.
Při vzpomínce na ty šaty pláču. Pochopí mě jen ti, kteří něco vytvářejí vlastníma rukama a do svého díla vkládají kus své duše a kus svého života.
