Prvních deset let života jsme s manželkou neměli děti. Moje žena nemohla otěhotnět a samozřejmě mě to trápilo, ale nic jsem o tom neříkal, protože jsem věděl, jak je pro ženu těžké slyšet, že naše rodina je kvůli ní neúplná. Žili jsme tak deset let a já jsem vážně uvažoval o adopci dítěte.
Moje žena s tím souhlasila a rychle jsme přistoupili k zákroku. Měli jsme prostorný třípokojový byt, kde jsme žili jen my dva, takže nebylo divu, že jsem v něm chtěl slyšet dětský smích. Bez něj to tu bylo tak prázdné a my jsme v té prázdnotě žili přes deset let. Soucítím s těmi, kteří mě chápou. A tak jsme se nakonec vydali do dětského domova. Manželka mě požádala, abych šel k dětem jako první, protože už od prahu plakala.
Jakmile jsem vstoupil do místnosti, kde si hrály děti, můj pohled se okamžitě zastavil na malém chlapci, kterému bylo asi 5-6 let. Seděl na podlaze a hrál si s malými autíčky, aniž by věnoval pozornost ostatním. Později jsem zjistil, že se jmenuje Leszek, je mu 5 let a jeho rodiče zmizeli z tohoto světa, když byly chlapci 3 roky, a od té doby žije v dětském domově. Šel jsem se s ním seznámit, ale byl velmi uzavřený.
Chápal jsem to a tušil jsem, že při první návštěvě spolu určitě nenavážeme žádný kontakt. Cítila jsem však, že to musí být můj syn, a na jiné děti jsem nechtěla ani pomyslet. Malý Leszek s obrovskýma očima a tmavě blonďatými kudrlinkami mi okamžitě připadal tak roztomilý, že jsem za ním začala chodit každý den. Skoro vůbec na mě nepromluvil.
Už druhý týden jsem za ním chodil, seděl vedle něj, vyprávěl mu veselé historky ze života a snažil se s ním spřátelit, ale nešlo to… Moje nadšení postupně opadalo a stejně jako mě to trápilo i mou ženu. I ona se s Leškem několikrát setkala. Oba jsme čekali, kdy nám chlapec konečně něco řekne, ale málokdy se nám podíval i do očí.
K tomu malému chlapci jsem tak přilnul, že jsem ho po čtyři měsíce navštěvoval každý den. Za tu dobu mi neřekl ani slovo. Samozřejmě jsem chápala, že potřebuje čas, ale připadalo mi pro něj tak hrozné se mnou mluvit, že za celou tu dobu nedokázal říct ani slovo? Pak mě napadlo, že mě asi nemá rád a necítí se v mé společnosti dobře, a tak jsem se rozhodla, že nebudu trápit sebe ani dítě, a jednoho dne jsem za chlapcem opět přišla, ale tentokrát se rozloučit.
Řekl jsem chlapci:
– Chlapče, tohle je naše poslední setkání. Myslel jsem, že mi za chvíli budeš říkat tati, jsem hloupý. To je všechno, už se asi neuvidíme… Ahoj.
Jakmile jsem se otočil, ozval se.
– Tati, neopouštěj mě, prosím. Budu to říkat pořád, jen mě tu nenechávej!
Padla jsem k němu na kolena a v slzách objala své dítě. Ukázalo se, že jeho kamarád Tadek se vrátil do dětského domova, protože byl rozmarný. A tak si Leszek tehdy myslel, že když bude tiše sedět, někdo ho bude mít rád a vezme ho z dětského domova dřív.
– Vždycky budeme zase spolu, slyšíš? Slibuji ti to!
Vykřikla jsem vzlykajíc.
