V den výplaty, na který se Valja těšila, přišel do kanceláře sám generální ředitel, který vlastní celou síť firem. Všichni se před ním třásli, kromě nebojácné Marianny. Šéf, bývalý voják, oceňoval dívčin bystrý vtip, dravou krásu, odvahu a smělost.
Když šéfové obcházeli svůj majetek, neopomněl se šéf zastavit na hodině své oblíbenkyně. Když ho uviděla, Marianna se zvedla ze židle a spěchala před něj, lokty opřená o opěrku masivní počítačové židle, a popadla nedopitou kávu. Z papírového kelímku se vysypaly zbytky kávy, která tiše spadla na podlahu. Marianne rychle strčila špinavý hrnek nohou pod stůl a s úsměvem přešla ke svému šéfovi.
– Dobré odpoledne, Nikolaji Ivanoviči. Proč už tu nejste tak dlouho? Chyběl jste mi. – Marianna našpulila krásně tvarované rty, jako by chtěla šéfa políbit. Pak vrhla otrávený pohled na Valju, která utírala ubrouskem kopírku, a pokračovala. Personalista najal na tuhle práci špatného člověka. Nová uklízečka uklízí v kanceláři jako o život. Musím sedět v chlívku.
Marianna vzala šéfovou jemně pod paží a vedla ji na pracoviště. Ukázala prstem na skvrnu po rozlité kávě a Marianne s předstíraným hněvem kývla směrem k Valje.
– Vidíš to? Ne, vidíš, jak naše uklízečka uklízí moje pracoviště? On si toho nevšímá! Vůbec neuklízí. Teď jsem pořád zaprášená a špinavá.
Nikolaj Ivanovič se zamračil. Nebyl to ještě starý muž, impozantní, obrýlený, s vojenským držením těla. Marianna dobře věděla, že pedantský šéf nemá rád nepořádek, a tak se rozhodla nastrčit výrostka, kterého považovala za konkurenta.
– „Pojďte ke mně do kanceláře,“ řekla, když odcházela, a šéf ji suše hodil na Valea.
Jeho tón nevěstil nic dobrého.
– Proč je v kanceláři nepořádek? Proč jsi ve své práci tak špatná?
Šéf pátral v planoucí tváři rozpačité dívky.
– Dobře to uklidili, – vymáčkla ze sebe Valya s obtížemi. Marianne si mě pořád dobírá. Viděla jsem, jak tu kávu vylila, když přišla. Snaží se mě vyhodit z práce…
Ředitel zaváhal a poklepal prstem na stůl.
– Vypadáš jako milá holka. Proč tě neměli rádi?
– Já nevím.
– Kdo jste? Představte se.
Valya mi řekla vaše jméno a příjmení. Valentino poměrně vzácné a neobvyklé příjmení šéfovi dělalo starosti.
– Jaké je vaše druhé jméno? Jak se jmenuje váš otec?
Valja sklonila hlavu, ale hrdě ji zase zvedla.
– Můj otec se jmenoval Jurij. Zemřel…
Ale šéf ji přerušil a místo toho pokračoval:
– …na severním Kavkaze. Byl to můj přítel. Kapitán zemřel poté, co byl smrtelně zraněn, a on mě zachránil tím, že mě vytáhl z palebné linie.
Nikolaj Ivanovič se ztratil ve vlastních myšlenkách. Valja se bál pohnout, stál před ním mlčky jako tráva. Odmlčel se.
– ‘Takže Marianna je tu kvůli maďarizaci? Nebyl v tom žádný rozkaz. Teď běž dělat svou práci, zítra najmeme novou uklízečku. Hrdinova dcera by neměla drhnout podlahy. Ty jdi do školy. Je její matka naživu?
Valentina zavrtěla hlavou, že ne.
– Už je to dlouho?
Souhlasně přikývla.
– Byla sirotek, takže… Má kde bydlet?
Valja pokrčila rameny.
– Dřív jsem bydlela u tety. Teď si pronajímám pokoj.
Šéf sevřel pěst na stole tak pevně, až mu zbělely klouby.
– Postaráme se o to.
Toho dne Valja běžela do pronajatého bytu tak šťastná, že necítila nohy. Páni, první výplata a nejštědřejší prémie! Vběhla do obchodu se zvířaty a koupila Martinovi krmivo pro kočky. Když uviděl hračku pro koťata, jednu si koupil.
Ten den na sebe byl velmi pyšný. Samozřejmě se z něj vyklubal opravdový chlebodárce! Dokázal uživit sebe i kočku. A hlavně štěstí, šéf toho dne vypočítal ošklivou Marii, která Valje tak zkazila život. Teď už ji nikdo nebude ponižovat a posmívat se jejím starým a ošklivým šatům, i když si teď může docela dobře koupit něco nového.
Poté, co Martina nakrmila, utíkala si pro nové šaty. Ale další den byl ještě krásnější. Po příchodu do kanceláře Valju překvapilo, že podlahu myje neznámá starší žena. Neobvykle lichotivým a vtíravým způsobem přistoupila zaměstnankyně k Valye. V nové pracovní smlouvě Valy jí bylo nabídnuto místo operátorky – pro komunikaci se zákazníky!
Po obědě se do kanceláře dostavil Nikolaj Ivanovič. Zavolal k sobě Valentinu a předal jí svazek klíčů:
– Tyhle jsou od mého druhého bytu. Ten byt jsem koupil pro své budoucí děti, ale já ještě děti nemám. Žijí tam. Není správné, aby dcera mého přítele žila v pronajatém bytě.
– Aha, já mám kočku. Můžu si tam vzít kočku? Nikam bez Martina nepůjdu, řekla Valja.
Nikolaj se vesele zasmál.
– ‘Můžeš přijít s aligátorem. Byt je už dlouho prázdný – ty i kočka to tam zvládnete.
Poté, co si Valja posbírala své věci a Martina, se srdečně rozloučila se starou ženou, od které si pronajala pokoj, a přestěhovala se do prostorného dvoupokojového bytu. Po přestěhování Valja nespěchala do práce – letěla. Přestože měla práci operátorky, skoro vůbec netelefonovala. Šéf se k dceři svého přítele choval jako k vlastní. Koupil jí nové oblečení, koupil byt, kde bydlela, domácí spotřebiče, začal ji zasvěcovat do chodu firmy.
Valentinu vnímal jako potomka bezdětného vojáka. Přál si, aby v případě, že se mu něco stane, ho Valja dokázala nahradit ve všech aspektech práce sítě kanceláří a podniků. Teta Klára pořád říkala, že na školení nejsou peníze. Přítel Valentina zesnulého otce naléhal, aby šla studovat ekonomii na univerzitu.
Překvapen změnou vzhledu a chování bývalé uklízečky a postojem vedení k ní, se Igor okamžitě odhodlal a řekl Marianně, že se jejich vztah vyčerpal. V žádném případě tímto prohlášením Mariannu nezranil. Už dlouho ho považovala za beznadějného hajzla, který se snaží v novém zaměstnání připravit syna svého šéfa.
Poté, co dostal od bývalé královny kanceláře volnou ruku, se oportunista pokusil navázat s Valjou vztah, ale ta už znala cenu, a tak jeho nabídku vyrazit na víkend odmítla. Valya ho odmítla chladně a úsečně a přemýšlela, jak se jí takový podlý muž mohl kdy líbit.
Tomu prohnanému oportunistovi nezbylo nic jiného. Marianna ani Valentina ho nepotřebovaly. Jak by pro něj mohla trpět, plakat nad jeho zradou, když ji k sobě lákal a pak se obrátil k Marianně?
– Kde byly mé oči? Co bylo možné milovat na muži, jako byl Igor? Kromě jeho slizkého, rosolovitého obličeje. A já stále trpěla neopětovanou láskou, dokonce jsem plakala – Valja si vyčítala svou minulou krátkozrakost.
Jednou, když kupovala v obchodě se zvířaty krmivo pro Martina, Valja shodila z regálu plechovku paštiky. Plechovka, obratně zvednutá silnou rukou, nedosáhla na podlahu.
– Nešetřila na svých koťatech? Kupuješ dobré žrádlo, – vrátila plechovku na místo a uznale kývla na pytel kočičího žrádla ve Valjině ruce, vysoký, neznámý chlapík.
– Zkusím to. Já ji prostě miluju.
Překvapená mladíkovou hbitostí a rychlou reakcí byla Valja mírně v rozpacích.
– A já svou kočku miluju. Je to moje savana. Jakou máš kočku?“ zeptal se chlapec.
– ‘A já mám rodokmen. Jeho plemeno – ruský podryšný. ‘Ze šlechtického rodu,’ zažertovala dívka v odpověď. ‘Vplížil se k nám do kanceláře, sebrala jsem ho, aby nevyhodil z okna zlou mrchu. Takže kocour zůstal u mě. ‘Pojmenovala jsem ji Martin,’ řekla Valja, najednou nadšená.
Ani ne deset minut poté, co se seznámili, si mladík a dívka povídali, jako by byli staří známí. Archip rozuměl Valjiným vtipům a Valentině se líbila jeho otevřenost a pohled na život, který s ním ráda sdílela.
Aniž by to Valja věděla, doprovázel ji Archip domů. Dlouho stáli u vchodových dveří a povídali si o všem na světě. Chtěli si povídat jeden s druhým. Nechtěli se rozloučit, ale venku byla příliš velká tma. Valja si myslela, že je nevhodné, že hned první den, kdy se potkali, k sobě chovali tak zjevné sympatie. Ale Arkhip ji předběhl a řekl, že se mu nechce odejít, ale slušnost si to žádá. Jako by jí četl myšlenky.
Cestou po schodech Valentinu překvapilo, že jak se ukázalo, všechno je pravda o vášních, o jednotě duší, o jejím vlastním muži. Celou noc strávila beze spánku a v duchu si přehrávala děj románů, v nichž hrdinové potkávali spřízněné duše.
Ráno, zcela nevyspalá, se Valja připravila do práce. Poprvé po dlouhé době se jí tam nechtělo. Chtěla běžet do obchodu se zvířaty a pokusit se najít Arkhipa. Při rozhovoru si dokonce zapomněli vyměnit telefonní čísla. Jaké bylo její překvapení, když ho cestou ze dveří uviděla.
– Víš, nemohla jsem se od tebe odtrhnout. Jen jsem běžela domů nakrmit kočku a vrátila se k tobě. Celou noc jsem zírala na tvoje okno. – Chlapec ukázal na okno ve druhém patře, kde Valya bydlela. – A ty jsi taky nespal. Celou noc jsem viděl, jak se u tebe v ložnici svítí. To je osud, víš? Byl to osud. Ty jsi můj a já jsem tvůj. A to je všechno,“ řekl Arkhip, přitáhl si ji k sobě a vdechoval vůni jejích vlasů.
