– „Ahoj, Světlano Olegovno,“ pozdravila Marina tchyni, když otevřela dveře bytu. – Proč jsi mi neřekla, že přijdeš? Pojď dál!
– Ahoj, Marino!“ oplatila mi tchyně pozdrav. – Chtěla jsem tě překvapit! Kde je moje Miška?
– Miška odešla před pěti minutami! Zavolali ho do práce a něco se stalo. „A mimochodem, překvapení se povedlo!“ usmála se snacha. Jdu postavit konvici, dáme si s tebou čaj.
Marina opustila Světlanu Olegovnu a sama šla do kuchyně ohřát konvici a prostřít stůl. Zatímco si Michailova matka svlékala svrchní šaty, Marina vzala ze skříně sušenky, rohlíky a sladkosti. Postavila na stůl dva hrnky a dala vařit čerstvý čaj.
Světlana Olegovna se svlékla a obešla celý byt, ne však kuchyň. U syna nebyla už několik měsíců. A během té doby Michail s Marinou doma opravovali. A ona byla zvědavá na nové uspořádání jejich bytu.
Marina, když už měla všechno připravené na stole, následovala tchyni.
– Jak se ti to líbí? – Líbí se ti, co jsme tu udělali?
– Stálo to hodně? – Zeptala se nejdřív Míšina matka.
– No, při dnešních cenách je to slušné!“ odpověděla Marina. Vyměnili jsme čtyři a teprve ta čtvrtá nakonec udělala všechno perfektně! Kluci jsou většinou dobří! – Marina dělníky pochválila.
– Ano – řekla Světlana Olegovna. Proč to neudělali sami? Aspoň by ušetřili peníze, Miškinovi! Vždyť sedí doma! Proč si najali tým dělníků?
Marina se zdrženlivě usmála.
– No, já přece nesedím doma, já pracuji! Mám stejnou práci jako všichni ostatní! Jen ji dělám doma, sedím u počítače! A peníze, které se tady investují, nejsou jen Miskovy, ale i moje! Nebo spíš naše! Nedělíme je na „tvoje“ a „moje“! Máme všechno společné!
Světlana Olegovna se na Marinu divně podívala, ušklíbla se a pokračovala do bytu.
– Ještě jsi mi to neřekla! Jak se ti líbí nový vzhled našeho bytu?
– Ne podle mého vkusu! Příliš světlé! Mám ráda tmavší barvy!
– No – pokrčila Marina rameny – Každý má svůj vkus, udělali jsme to tak, jak se nám to líbí!
– A Míša to schválila? – zeptala se tchyně s úsměvem, jako by snědla něco nakládaného.
– Míša neměla na výběr! – Marina se zasmála. – Ten projekt jsem navrhla já!
– Můžeš se o tom přesvědčit sama! – Tiše a nešťastně zašeptala Světlana Olegovna.
– Nerozuměla jsem, co jsi říkala!
– Nevadí! – Jsem tak, sama se sebou! – A kdy se můj syn vrátí domů? Dnes má mít volno!
– Já nevím! Neřekl, jen si sbalil kufry a utekl! Ale nemyslím si, že bude doma dřív než ve tři! Ale můžu mu zavolat a říct mu, že jsi tady. Vezmu telefon a zavolám mu. – Řekla Marina a šla si do kuchyně pro mobil ze stolu.
– Ne, ne!“ zastavila Světlana Olegovna svou švagrovou. – Není třeba jí volat! Neodváděj její pozornost od práce!
– A proč jsi vůbec přišla sama? A kde je Mišinův otec Boris Viktorovič? Obvykle sem chodíte spolu!
– Je zaneprázdněný. Přijde zítra! Rozhodla jsem se, že pojedu vlakem o den dřív a překvapím Mišku!
– Aha! – řekla Marina. – Mimochodem, určitě už vaří čerstvý čaj! Pojďme do kuchyně na čaj, mám tu sušenky, bonbóny, croissanty! A vy jste asi ještě nesnídali?! – navrhla snacha.
Světlana Olegovna následovala Marinu. Vešla do kuchyně a pohrdavě se rozhlédla. Zamumlala si něco nesrozumitelného pod nosem a posadila se ke stolu.
Marina nalila sobě i tchyni čerstvě uvařený čaj a posadila se na židli vedle ní.
– A proč nejdeš do práce jako všichni ostatní? Ach, Marino? Pracovala jsi jako všichni normální lidé!
– Co na tom záleží, jak vydělám peníze pro svou rodinu? Důležité je, že nesedím nečinně! A nesedím Miškovi na krku jako ten bývalý…
– Nemluv o Světošce špatně, je to hodná holka! To jen, že je z takové rodiny, a tam mají řád, ženy se starají o domácnost a muži vydělávají peníze! Takže udělala správnou věc!
– Děláš si ze mě srandu? Já to nechápu, jak můžeš sedět manželovi na krku nebo manželce na krku?! Po něčem takovém bych si nevážil ani sám sebe! Takhle to je: když nic neděláš, nic neděláš, nepracuješ, jen mě ponižuješ! Otupuješ se před očima! Mozkové buňky atrofují jako svaly, když se dlouho nehýbeš!
– Vždyť toho člověka neznáš, tak proč ho pomlouváš?
– Koho? – Marina nechápala.
– Světan, bývalá přítelkyně mého syna! Vůbec ho neznáš! Proč o něm mluvíš špatně? Líbilo by se ti, kdyby to samé říkal o tobě? – Najednou se z ničeho nic objevila Světlana Olegovna.
– Proč si myslíš, že mluvím o ní? – Marina byla překvapená. – Jsem, jen tak dál! Jen spekuluji, přemýšlím takříkajíc nahlas! A co se týče té Světlé, o té, a Miška sama říkala, že… – Marina chvíli mlčela a přemýšlela. – Sakra, jak o ní mluvil! Ach, vzpomněl jsem si, že byla „dřevěná kolem pasu“!
– V jakém smyslu? – Tchyně nechápala. – Jak to myslíš, „dřevěná kolem pasu“?
– No, že je to idiot! – Marina se ušklíbla. – Vždyť on nic neumí! Miška říkala, že jen sedí doma a nic nedělá, dokonce mu ani neuvařila jídlo!
– A ty, jako bys mu vařila jídlo? – Zeptala se Světlana Olegovna s pochybnostmi v hlase.
– To myslíš vážně?“ zeptala se Marina.
– A co jsem řekla špatně? – předstírala tchyně. – Cože, ty jí vaříš jídlo?
– Samozřejmě! A co je na tom překvapivého? Já vařím pro něj, on vaří pro mě, když nemám čas! Jsme takhle skvělí.
– Na tom nezáleží! – Michaelova matka to okamžitě zavrhla. – A vůbec, Světluška není hloupá! Je to dost chytrá holka, ale můj syn, pokud vím, dává přednost jiným primitivům!
– Poslyšte, Světlano Olegovno, já dobře chápu, že jste se mě už mnohokrát pokusila urazit a ponížit! Jen ne zcela chápu proč! Co jsem ti udělal tak špatného, že se takhle chováš?
– Mám ti snad něco vysvětlovat? – Tchyně se zlomyslně ušklíbla. – ‘Jsem ve svém vlastním domě a tady si můžu říkat, co chci a s kým chci!
– Kde jsi? – Marina se málem udusila čajem. – Doma? Ty jsi opravdu v mém domě a buď tak laskavá a přestaň se takhle chovat!
– Tohle je domov mého syna, takže i můj! A ty odsud vypadni, už tě tu nechci vidět! V jeho bytě! – Světlana Olegovna se rozesmála.
Marina se napjala. Takovou drzost a takové chování od manželovy matky nečekala. Postavila šálek s čajem na stůl a upřeně se na tchyni zadívala.
– A teď, než zajdeš příliš daleko, tě chci varovat, Světlano Olegovno! Já jsem vyrostla v jednodušší rodině, než je ta tvoje, tahle Svetočka, která je, jak říká Míša, „zkostnatělá“! Ta, kterou tolik miluješ a chráníš! A to znamená, že se na tebe nebudu dívat a poslouchat, jak mě bezdůvodně urážíš! Jsem prostá holka, facku snesu! Vyjádřila jsem se jasně?
– Hned ti ji dám… – začala Světlana Olegovna a začala vstávat od stolu.
– Drž hubu, ty senilní stařeno! Nenechám si od tebe ani od nikoho jiného utírat nohy a je mi jedno, co si o mně myslí takoví „vznešení“ lidé jako ty! Přišla jsi mě navštívit a chovej se prosím jako host! A nezapomeň, že tohle není tvůj dům! A můžu tě vyhodit jako pytel odpadků! Nějaké otázky? – Zeptala se Marina.
– Budeš litovat toho, co jsi mi právě řekla! Moc se omlouvám, – začala tchyně prskat.
– Teď už lituji jen toho, že jsem tě pustila do domu!
– Přestaň si mě dobírat! Jsem starší než ty a měla by ses ke mně chovat s úctou! Vždyť tě pošťouchne, ty smrkáči!
– Věk není důvod k tomu, abychom si někoho vážili! Zvlášť když se chová jako ty!
– Světlana Olegovna vykřikla a bouchla pěstí do stolu. – Raději mě nerozčiluj, nejsem člověk, kterého můžeš zastrašit svou hrubostí! Drzost! Takových lidí, jako jsi ty, jsem už v životě viděla a měla jsem s nimi takové problémy, že se s nimi nedáš srovnávat!
– Kde jsi jen mohl být? O čem to mluvíš? Celý život jsi šla svému muži po krku! Ty ses naučila žít z telenovel! Tak drž hubu, prosím tě! Jinak odejdeš těmi dveřmi! – Varovala Marinu tchyně.
Ale Světlana Olegovna byla zakomplexovanější než její snacha a myslela si, že teď Marina právě dosáhla svého. Někteří lidé mají tak povrchní osobnost, přehnané sebevědomí a jejich životní orientace není tak vyladěná. Kteří rádi dokazují všem kolem sebe, že pravda je jen pro ně.
Vstal od stolu a udělal krok ke své švagrové. Chtěl Marinu chytit za vlasy, ale ta byla, jak se ukázalo, na takový obrat připravená. Ve skutečnosti se ale nechtěla s nikým hádat.
Marina chytila tchyni za ruku a prudce se odtáhla. Světlana Olegovna, aniž by své počínání vypočítala, se natáhla na podlahu přímo před stůl. A hlasitě vykřikla.
Marina se jí už nedotkla, jen vzala telefon a vyskočila z kuchyně. Otevřela na telefonu několik posledních hovorů a rychle vytočila číslo svého manžela.
– Miško, ahoj, je to naléhavé, je tu tvoje máma! – Řekla Marina rychle.
– Jak se sem dostala? Vždyť měla s otcem přijet až za pár týdnů! – Michael byl překvapený. – A jaká jsi ty? Jsi zadýchaná nebo co? Co se stalo?
– Tvoje matka se se mnou pohádala, Mišo, já nevím, co mám dělat? Pojďme rychle domů! Jinak se bojím, že před ní dlouho neuteču a budu se jí muset zodpovídat! Myslím, že se zbláznil. Úplně se zbláznil!
– Co se tam stalo? Proč se na tebe začal vrhat?
– Mish, nemám čas ti to vysvětlovat. Až přijdeš domů, uvidíš všechno na kamerách. Kamera v kuchyni musí zachytit všechno! Teď ti nic vysvětlovat nebudu, pospěšme domů.
Marině se podařilo vypnout, a pak z kuchyně vyšla rozzuřená Světlana Olegovna. V očích měla výraz, který Marinu rozesmál. Ale moc se nesmála, protože se k ní blížila jako zombie.
– Světlano Olegovno, uklidněte se, prosím vás! Nerozčiluj mě ještě víc, nerozčiluj mě! Už jsem volala panu Miškovi, za chvíli tu bude!
– Zabiju tě dřív, než přijde! Zničíš mi syna, připravíš mě o normální snachu! A on do mě šťouchá, ty drzý parchante! Já ti ukážu!
– Raději to nedělej! Uklidni se a drž se ode mě dál! Už do tebe nebudu šťouchat, uklidni se! – Marina požádala tchyni.
Světlana Olegovna, aniž by Marininu prosbu vyslechla, se na ni ještě vrhla. Marina však stačila uskočit a skočila za ni. Došla ke vchodovým dveřím, rychle si nazula pantofle, pak otevřela dveře a postavila se k němu zády
.
Když se k ní tchyně přiblížila s jasným úmyslem zaútočit, Marina opět uskočila a prostě ji násilím vystrčila z bytu. Ano, takovým způsobem, že Světlana Olegovna opět neudržela rovnováhu a natáhla se v plné výšce na schodiště.
Než se stačila postavit na nohy, Marina rychle popadla její kabát, boty a tašku a vyhodila je všechny za dveře.
Když tak učinila, Marina rychle zavřela dveře. A zničehonic se začala smát. Byla hysterická a několik minut se nemohla uklidnit.
A za dveřmi v tu chvíli začalo další představení.
Světlana Olegovna vykřikla na celý vchod a vpadla do dveří. Vynadala Marině a slíbila jí, že jí dopřeje „sladký“ život. Vší silou mladou ženu proklínala.
O nějaký čas později se Misa vrátila domů. Chlapec našel matku stát na schodech u dveří a silně zaklepal.
– Co tady děláš, matko? – Zeptal se Michail.
A žena hned začala synovi vyprávět, jak na něj Marina z ničeho nic začala křičet a vrhla se na něj. Jak jí všemožně vyhrožoval a nakonec chudinku prostě vyhodil z bytu.
Míšu samozřejmě po tom, co slyšela od matky, přepadl vztek. Především si to chtěl s manželkou vyřídit a vysvětlit jí, že na matku nemá vztáhnout ruku.
Když však vstoupil do bytu a začal se Mariny vyptávat na to, co se stalo, manželka mu okamžitě řekla, aby se zbytečně nevyptával a jen se podíval na kamerové záznamy, které byly během rekonstrukce nainstalovány v každé místnosti.
Míša byl při sledování těchto videí skutečně šokován. Matka mu však při přistání řekla, že všechno bylo naopak.
Se synem už Světlana Olegovna nebyla tak prudká a zlá jako v době své nepřítomnosti. Prostě si hrála na oběť a čekala na synův verdikt. A pevně doufal, že po něm Míša konečně vykopne svou ženu z domu a rozvede se s ním.
Byl tu však jeden zádrhel, kterého si nevšiml. Byt, kde Míša s Marinou bydlely, byl jejich společný. A to by Míša nemohla udělat. A poté, co sledoval kamery a šťouchal do matky na záběrech jako do koťátka, které zlobí v koutě, se manželce omluvil, řekl jí, aby se oblékla, a odvedl ji na stanici.
Celou cestu se snažila synovi vysvětlit, že pro něj chce to nejlepší. Ale Miska byl velmi tvrdohlavý, nejspíš ohledně toho. Odvedl ho na stanici a řekl mu, že dokud se své ženě neomluví za své dnešní výstřelky, nemůže ji už navštívit.
Matka se na syna velmi zlobila. Křičela na něj. Obviňovala všechny, že se k němu chovají nespravedlivě. Ale nepomohlo to.
Michail mu stanovil jasnou podmínku a on ji prostě nesplnil. A na návštěvu za synem už Světlana Olegovna nechodila.
Řekl jí následující:
– Dokud bude tahle tvoje hrubá a drzá žena, moje noha ve tvém domě nikdy nebude!
Prokázala Marině velkou službu.
