Vadim klidně procházel hřbitovem a očima pečlivě hledal místo, kde se měl dnes konat pohřeb. S kopáním hrobu začal už den předtím a dnes ráno chtěl práci dokončit.
Když míjel starého správce, Vadim mu pokynul.
Matvej Petrovič mu odpověděl milým úsměvem a poplácal po hřbetě psa, který seděl vedle něj. Vadim byl zvláštní člověk, pomyslel si Matvej Petrovič: přišel do práce, kdykoli se mu zachtělo. Ale když přišel, pracoval svědomitě a zodpovědně – to mu nešlo vzít.
Pes nejspíš sdílel opatrovníkův názor, protože se k Vadimovi choval s úctou. Byl podzim a Botsman, cítící blížící se zimu, se při každé příležitosti snažil vyhřát na slunci. Mladý hrobník ho často krmil a nikdy mu to nezazlíval. Včera ji například pohostil kuřecím stehnem. Dobrý člověk, co na to říct? Škoda jen, že k nám nechodí moc často.
Pes se na Vadima podíval a odkráčel po asfaltu prohřátém ranním sluncem pár metrů od branky.
Vadim mezitím zabočil do uličky vpravo a zamířil k hrobu, který včera začal. Půda tu byla měkká a snadno se kopala, zvlášť pokud jste byli mladí a nezneužívali alkohol jako někteří lidé, kteří na hřbitově pracovali.
Vadim měl pružný rozvrh, do práce chodil dvakrát týdně, méně často třikrát týdně. To se samozřejmě nelíbilo řediteli městského hřbitova. Na druhou stranu je vždy výhodné mít zaměstnance, který může v pravou chvíli nahradit některého z pracovníků. Nikdo nechápal, jak se Vadim může udržet na nohou a přijít do práce, kdykoli se mu zachce. Sám hrobník toto téma raději nenastoloval a nechával si intriky pro všechny ostatní.
Vadim se přiblížil k hrobu, vzal lopatu a pustil se do práce. Práce postupovala dobře, jak bylo vidět z rychle rostoucí hromady hlíny u hrobu.
Vadimovi se klient, který za práci zaplatil, na první pohled nelíbil. Byl to bohatý mladý muž s břichem jako napůl vypuštěný fotbalový míč. Byl to nejspíš podnikatel nebo šéf středního věku, na čemž Vadimovi nezáleželo. Když ho poprvé uviděl, snažil se potlačit úsměv a nasadit vážnou tvář. Naštěstí mu to nedělalo potíže.
– Chystáte se vykopat jámu? – Zeptal se muž.
– Ne jámu, ale hrob, opravil ho Vadim jemně.
Podnikatel jemně nakrčil nos, jako by mu hřbitovní dělník řekl něco krajně nepříjemného.
– Co na tom záleží, jáma je jáma. Ale když už chceš být tak citlivý, tak se pojďme vyplakat. Udělej to pořádně, rozumíš? Abych si pak nestěžoval. Říká ti něco jméno Litvinov?
Vadim zavrtěl záporně hlavou, i když ve skutečnosti lhal. To příjmení znal, ale nespěchal to tomu drzounovi přiznat.
– Tak mi pomozte s pohřbem. To ti nemusím říkat. Obecně řečeno, asi tam nebudu – nemám chvilku klidu a manželku je třeba pohřbít. Pochopte, že pro ni nezbyl nikdo jiný než já, – pokračoval podnikatel.
Vadim se snažil předstírat pochopení, ale jeho herecké schopnosti ho náhle v nejhorší možné chvíli zklamaly. Hrobník byl doslova rozhořčen a s obtížemi potlačil nutkání boháče uhodit, zavřel oči a bolestí sevřel prsty.
Čerstvý vdovec chvíli váhal a pak Vadimovi podal tisícirublovou bankovku. Zdálo se, jako by bohatý muž chtěl dodat: „Na, vezmi si to, nic si neodpírej.“ Vadim se na něj podíval a řekl mu: „Tohle je pro tebe. Vadim si peníze nevzal, čímž dal najevo, že je mu ten muž nepříjemný. Položil bankovku na stůl, přitiskl ji kamínkem, aby ji vítr neodnesl, a odešel.
Platba byla samozřejmě bezvýznamná. Málokdo věděl, že Vadim od svých klientů peníze přijímá jen zřídkakdy, zvláště pokud se jednalo o staršího muže žijícího z důchodu.
Správce hřbitova jen zavrtěl hlavou:
– Jsi příliš laskavý, Vadiku. Jistě, chápu všechno, věk je třeba respektovat, ale zadarmo se přece nepracuje. Ostatní už se na tebe dívají špatným pohledem, že jim podbízíš ceny.
Vadim to věděl, ale pomsty se nebál, protože cítil, že dělá správnou věc. A dnes, když kopal hrob mladé ženě, nepracoval pro peníze. I když mu klientka připadala divná, zakázku přijal, i když plat byl směšný.
Nevadí, příště ti dají víc, pomyslel si Vadim a rázně zabořil lopatu do země.
Brzy se k němu připojil Botsman, který si sedl na okraj hrobu a soucitně se mu podíval do očí. Vadim se chápavě usmál. Šlo o batoh visící na sloupku sousedního plotu. Byl v něm Vadimův oběd, zabalený do pečlivě naolejovaného papíru. Botsmanovu nosu to nepřekáželo – pečené kuře cítil na kilometr daleko. A před nosem mu visel batoh. Jak by mohl nedat najevo svou přítomnost?
– Dobře, dobře, hned ti ho dám, jinak se urazíš, řekl Vadim s úsměvem a sáhl do batohu. Poté, co oddělil chutné kuřecí stehno, podal ho Botsmanovi. Pes opatrně převzal pamlsek z hrobníkovy ruky a vděčně zavrtěl ocasem.
Přestože to Matěj Petrovič neschvaloval, Vadim zvíře pravidelně krmil. Podle správcova názoru to dělal příliš vydatně.
– Vadko, přestaň být takové dítě! Proč dáváš celý oběd tomuhle nenažranci? Sám jsi hubený a lesklý, a přesto to děláš.
Vadim se usmál, a protože nechtěl dědečka rozčílit, přikývl na souhlas, a když měl chvilku, znovu Stoku nakrmil. Vždycky měl pro zvířata slabost, a tak ho nemohl minout, když slyšel, jak slintá.
Když skončil s kopáním hrobu, Vadim si oddechl. Po tváři mu stékal pot, srdce mu silně bušilo, ale skončil včas. Do pohřbu, který byl naplánován na 13:00, zbývala ještě půlhodina. To mu dávalo šanci na přestávku, ale Vadimovi se to nepodařilo. Zaposlouchal se u brány hřbitova a jasně rozeznal zvuk běžícího motoru.
„Pohřební vůz přijíždí,“ pomyslel si.
Jeho tušení se potvrdilo o několik minut později, když černý pohřební vůz projel zatáčkou v uličce. Botsman na něj chtěl jako obvykle zaštěkat, ale Vadim ho pohladil po hřbetě a srst zvířete se uklidnila.
Za volantem pohřebního vozu seděl zachmuřený čtyřicátník s tváří pokrytou červenými žilkami. Podíval se na Vadima a řekl:
– „Tak proč stojíš jako socha? Pomoz mi vytáhnout rakev. Zákazník si vybral rakev, kterou bychom ani my čtyři nedokázali zvednout. Chtěl přece dubovou. K čemu je takový luxus v posmrtném životě? – Řidič sténal pod tíhou nákladu a pokračoval. Dnes ráno mu zemřela žena a on spěchá, aby ji v poledne pohřbil, jako by neměl čas. Odmítl pitvu a hádal se, že by na mě musel dlouho čekat. Jak jsem měl vědět, že mrtvá žena nezůstane v márnici půl hodiny?
Vadim si řidiče se zájmem prohlížel:
– Lžeš?
V mužových očích četl upřímný údiv a nepochopení toho, co se stalo. V takových situacích lidé obvykle nelžou.
– Ano, bylo to zvláštní. A jste si jistý, že nebyla provedena pitva? Vadim neodolal.
Řidič se na něj podíval s neskrývaným podrážděním:
– Co to říkám už hodinu? Copak neslyšíte, co říkám? Nevím, jak se tomu boháči podařilo obejít pitevní proceduru, ale určitě by to nedokázal bez spolupráce s těmi správnými lidmi a bez určitého množství peněz. Také se říká, že na pohřeb nikdo nepřijde, protože zemřelý už nemá žádné příbuzné.
Řidičův příběh vyvolal u Vadima nefalšovaný údiv. Jak je to možné? Manžel tak spěchal s pohřbem své ženy, že dokonce obešel nezbytné formality a procedury!
Řidič položil rakev na speciální podstavec na okraji hrobu, otřel si pot z čela a řekl:
– To je všechno, bratře, moje práce je hotová. Hodně štěstí a tohle… Dávej na sebe pozor, vypadáš bledě. Nemáš dost jídla? S touhle prací ne. No, uvidíme se později. Ať ti to nestoupne do hlavy.
Vadim přikývl a podíval se na ni. Byl stejně pracovitý jako Vadim a zasloužil si za to respekt. V tu chvíli přistoupil k rakvi Botsman, který seděl stranou, a začal žalostně sténat.
„Páchne mrtvolou,“ pomyslel si Vadim, “i když se takhle nikdy předtím nechoval.
Protože na pohřeb nikdo nechtěl přijít, rozhodl se hrobník otevřít víko rakve a alespoň se podívat na podnikatelovu zesnulou ženu. Nebylo na tom nic zvlášť nezákonného. Na pohřbech se víko vždycky otevíralo, aby se příbuzní a přátelé mohli se zesnulým rozloučit. Tato žena však žádné příbuzné neměla, a tak se Vadim rozhodl doprovodit ji na její poslední cestě.
– Ludmila Jegorovna Litvinovová, – četl hrobník na desce, úhledně připevněné na kříži, který přinesl pracovník pohřební služby.
Vadimovi se zdála tato informace matně známá, ale nedokázal s jistotou říct, zda ji znal už dříve. Vadim opatrně odklopil víko rakve, podíval se na tvář zesnulé a užasl: její pleť byla růžová a zdálo se, že zevnitř září. Její kypré, pevně semknuté rty si stále zachovávaly jemný ruměnec, který Vadima mimovolně rozechvěl.
„Panebože, vypadá jako živý,“ honilo se mu hlavou.
S obtížemi odtrhl pohled od tváře mladé ženy, Vadim pohlédl na její ruce a okamžitě si všiml něčeho, co předtím neviděl. Vedle pravé ruky mrtvé ženy ležel moderní chytrý telefon. Vadim přemýšlel, jestli ho tam někdo položil schválně, nebo ho prostě zapomněl zvednout.
Už si dávno zvykl, že bohatí lidé často pohřbívají své blízké s nejrůznějšími šperky. Obvykle to byly zlaté šperky, ale tady to byl chytrý telefon. Vadim si toho obvykle nevšímal. Co se dá dělat, když z nich čiší luxus a okázalost.
Ale tentokrát ho jakási neviditelná síla pobídla, aby ten nešťastný telefon zvedl. Na dotek byl studený. Vadim se však zachvěl teplou rukou mrtvé ženy, které se omylem dotkl.
Když telefon zvedl, uvědomil si, že jde o poměrně drahý model. Chtěl ho vrátit na místo, ale najednou se rozsvítil displej a ozvalo se vyzvánění. Na displeji se objevila tvář malé holčičky.
„To je videohovor! Ale kdo by volal mrtvé dívce?“ – Vadim se zamyslel. Po několika vteřinách váhání hovor přijal a vzápětí ho vyděsil zvonivý dětský hlas:
– Mami, mami, kde jsi? Probudil jsem se a ty jsi nikde. Strýček Igor nic neříká a já mám strach. Vezmeš mě dneska večer do tanečních, viď?
Vadim se červenal od ucha k uchu. Nevěděl, co má říct, a zmateně si odkašlal. Teprve teď si všimla, že to není její matka, ale cizí muž, který se na ni dívá z obrazovky.
– Kdo jste a kde je moje maminka? Proč mlčíš? – Holčička se vyděsila.
Vadim se v tu chvíli vyděsil a zastyděl. Nejspíš nic neví o tom, že její maminka už není. A jemu, hrobníkovi, nepřísluší jí to říkat. Vadimem projel pocit viny. Vypnul telefon.
Chtěl ho znovu zapnout, ale když se podíval na zesnulou, roztřásly se mu rty a v očích mu zamrzlo překvapení. Víčka se jí lehce zachvěla a na čele se objevila sotva znatelná vráska. Ale to, co se stalo potom, překonalo Vadimovy nejdivočejší sny. Zesnulý náhle otevřel ústa a řekl jasně:
– Kde jsi, má dcero? Slyším tě, neplač, prosím!
V koutcích Vadimových očí se zaleskly slzy. Teprve teď si uvědomil, že se stala osudová chyba a že tu nebohou ženu málem pohřbil zaživa. Jako kdyby chtěl potvrdit své podezření, postavil se Botman na zadní nohy a začal omráčené Ludmile olizovat obličej. Hrobník zavrtěl hlavou, a když se konečně vzpamatoval, spěchal k bráně zavolat sanitku.
Netřeba dodávat, že Matěje Petroviče překvapilo, že mrtvá žena ožila, což ještě nikdy neviděl. Sanitka naštěstí přijela do pěti minut, včas, aby Ludmile, která byla tak slabá, že nemohla ani zvednout hlavu, pomohla.
Jak se ukázalo, příčinou byla otrava. Na vině byl Ludmilin snoubenec. Před pěti lety zemřel její otec při autonehodě se svým zetěm a Ludmila zůstala sama s dcerou v jeho náručí. Ludmila si musela projít mnohým, aby se se ztrátou vyrovnala.
Nyní vraždící snoubenec špatně odhadl dávku jedu a Ludmile se podařilo přežít.
Igor musel zaplatit spoustu peněz, aby se vyhnul pitvě v márnici. Soudní pitva by totiž odhalila přítomnost jedu, a to podvodník neměl zapotřebí.
Díky telefonátu jeho dcery Nastěnky se Ludmila dokázala probrat. Uslyšela hlas nejdražšího člověka a našla sílu se probudit.
Podlý snoubenec byl ještě téhož dne zatčen. Hlavním motivem činu byly peníze, které chamtivý darebák ukradl.
***
Krátce nato Ludmilu čekalo další překvapení, když ji na hřbitově navštívil mladý hrobník, který obdržel stejný hovor prostřednictvím videospojení. Při pohledu na Vadima se Ludmila usmála.
– Co tě sem přivádí? – Zeptala se svého zachránce.
Vadim se usmál a odpověděl:
– Nejsem hrobník, Ludmilo. Ve skutečnosti provozuji v tomto regionu síť autobazarů a hrobnictví je můj koníček.
– Koníček? – zopakoval udivený Luda.
– Ano, přesně tak. Víš, když mi před pár lety nemoc vzala manželku, byl jsem jiný. Bolest v srdci byla tak silná, že jsem se nedokázal ovládat. Tak jsem šel truchlit na hřbitov a pak jsem se stal hrobníkem. Usnadnilo mi to pochopit smysl života, protože každodenního života si začnete vážit, až když se podíváte smrti do tváře. Ani den, ani minutu, ani vteřinu, ani okamžik.
Ludmila poslouchala a nemohla uvěřit svým uším. Před ní stál úctyhodný podnikatel, který dobrovolně kopal hroby a pomáhal doprovázet zesnulé na místo jejich posledního odpočinku. Mohl si vůbec něco takového představit? Těžko.
Poté, co se Luda ocitla na prahu smrti, se její pohled na život změnil. Jako úspěšná podnikatelka se začala více věnovat své dceři, která byla dříve ochuzena o mateřskou péči a podporu.
Společně s Nasťou nyní Luda navštěvovala kina, divadla a umělecké galerie, což dceři přinášelo velkou radost. Při těchto vycházkách je často doprovázel mladý muž, v němž bylo možné snadno rozpoznat Vadima. Podnikatel si společnost Ludmily a Nasťi užíval a vychutnával si každou minutu, kterou s nimi strávil.
