– Denis, vzal jsi čokoládovou tyčinku? – Nika půl hodiny prohledávala kuchyň, ale nikde nemohla najít tyčinku, kterou včera večer koupila.
– Ne, říkala jsi, že jsi ji koupila holkám, abys jim ji dala do práce. Já jsem na ni nesáhl – odpověděl manžel a vykoukl z koupelny.
„Přesně tak, chtěl jsem si je vzít do práce, ale dnes ráno jsem je zapomněl doma a teď je nemůžu nikde najít.“
Dívka zmateně pohlédla na otevřenou kuchyňskou skříňku.
„Možná jsi je vzal ty?“ pochyboval její manžel, také nahlížející do skříňky.
„Jsem úplně střízlivá a přesně si pamatuji, že když jsem odcházela z domu, nechala jsem je na stole. A teď tam nejsou…“
Manželé se podívali na jídelní stůl. Byl úplně prázdný.
„Všechno je jasné! Okradli nás,“ usmál se Denis a podíval se na svou ženu. “Musíme okamžitě zavolat policii, sehnat svědky a sepsat kompletní seznam ztracených věcí.“
„Děláš si srandu?“ zamumlala Nika a plácla manžela po rameni. Ona totiž pracovala na policii. ‚Všechno jsem zkontrolovala, nic nechybí.“
„Já vím!‘ zvolal Denis a v očích mu jiskřilo. “Carlson, ten, co bydlí na střeše, se u nás zastavil!“
Nika se usmála.
„Tak tam jsem se nedívala. Musíš přepočítat koláče ve skříni a sklenice s marmeládou!“
Manželé se ještě chvíli smáli, pak na záhadně zmizelou rolku zapomněli.
„Denisi, neopovažuj se, ten sprchový gel jsem si koupila pro sebe, ty ho piješ jako vodu!“ rozčílila se Nika jednoho večera. “A kromě toho je to ženská vůně, jestli chceš sprchový gel, řekni mi, koupím ti láhev.“
„Ale já jsem se tvého sprchového gelu nikdy nedotkl.“ Většinou se sprchuju, na co bych potřeboval tvoji pěnovou mýdlo?„ odpověděl manžel.
„Kam mizí?“ zmátla se dívka. „Dřív mi tahle láhev vydržela i několik měsíců, teď nevydrží ani měsíc, a to jsem pěnovou koupel použila nanejvýš pětkrát.“
„To je duch tohoto domu!„ prohlásil manžel a objal svou ženu.
„Denisi, to není vtipné!“ odpověděla rozzlobeně Nika. „Mimochodem, od té příhody s roládou jsem si všimla dalších podivností. Vždycky ukládáš sklenice do kuchyňské skříňky na stejné místo, ale když přijdu domů, najdu je úplně jinde. A jako by se jídlo rychleji spotřebovávalo.
„Říkám ti, že v domě řádí skřítek,“ prohlásil Denis už ne tak sebevědomě. Věděl, že jeho žena nepatří mezi panikáře.
„A celý týden jsem nemohla najít svůj šátek a diamantové náušnice, které jsi mi dal k výročí svatby. Každý den jsem je hledala ve skříni, ale nebyly tam, a včera večer jsem skříň otevřela a byly tam! Jak to vysvětlíš?“
„Našla jsi i ten šátek?„ zeptal se Denis zcela zbaven odvahy.
„Představ si to! Nebyl tam, kde bývá, ale visel na věšáku u vchodu!“ oznámila Nika slavnostně.
„Nevím, co na to říct. Nevypadá to, že by to udělali zloději,“ zavrtěl hlavou muž.
„To říkám taky!„ prohlásila Nika triumfálně.
***
„Denisi, pojďme dneska do kina,“ řekla Nika a přitiskla si telefon k rameni, zatímco hledala v tašce klíče od domu a bytu.
„Páni, pustili tě dřív z práce?“ radoval se manžel.
„Ano, představ si, šéf mi to dovolil. Abychom mohli jít dřív, za sváteční přesčasy.
„Tak dobře, je to domluvené. Hned jedu domů. Mezitím uvař čaj,„ dal manžel důležité pokyny a zavěsil telefon.
„Tady jsou!“ zvolala dívka radostně, když konečně vytáhla klíče z kabelky.
Nika spěšně vyběhla po schodech. V hlavě jí běžel seznam věcí, které musí stihnout, než se manžel vrátí domů.
Když otevřela dveře, ztuhla. Bylo zřejmé, že v bytě někdo je. Ale kdo? Její manžel je ještě v práci. Právě s ním mluvila, nikdo jiný to být nemohl…
„Možná zloději?“ – bleskla jí hlavou znepokojivá myšlenka.
Pozorně zkontrolovala zámek. Nebyl vypáčený.
„Zvláštní, zloděj má náš klíč? Přesně si pamatuju, že jsem zamkla dveře.“
Nika se rozhlédla. Byt byl v pořádku, žádné stopy po vloupání.
V koupelně tekla voda a v celém bytě se linula vůně mýdla, stejná, která v posledních měsících tak děsivě zmizela. V kuchyni běžela televize a cinkaly nádobí. Bylo zřejmé, že se tam právě nachází nepozvaný host.
Snažíc se chovat co nejtišeji, Nika si sundala boty a vešla do kuchyně. Opatrně vykoukla z rohu a ztuhla…
Elena Fjodorovna, Denisova matka a zároveň Nikina tchyně, jako by se nic nestalo, si vařila čaj do šálku. Na stole stál malý tác s sušenkami a talířek se sendviči. Žena soustředěně poslouchala televizi, a proto neslyšela, že za ní přišla paní domu.
„Dobrý den, Jelena Fjodorovna,“ zvolala Nika a bez strachu vešla do kuchyně.
Starší žena vyděšeně vykřikla a posadila se, přičemž loktem převrhla talíř se sendviči. Když uviděla ve dveřích kuchyně svou snachu, vzdechla a narovnala se.
„Zbláznila ses úplně? Málem mi zastavilo srdce!“ rozhořčeně pokárala dívku.
„Tak se nepleť v cizí kuchyni a budeš mít zdravější srdce,“ řekla Nika moralizujícím tónem. ‚Není ta klobása nakrájená moc tlustě?‘ usmála se a podívala se na ‚skromný‘ sendvič.
„Co jste tady vlastně dělali?„ zeptala se Nika a už se na svou tchýni nedívala s úsměvem.
„No…“ nepozvaný host se rozhlížel sem a tam.
„Chápu, chtěli jste se vykoupat a posilnit,“ odpověděla Nika za ženu.
„Jsi pořád stejně drzá. Říkala jsem Denisovi, ať si nebere policajtku. Jsou všechny cynické a nemají ani špetku úcty k starším lidem,„ sykla tchyně, když se vzpamatovala.
„Neodbočujte od tématu! Jinak teď uplatním své odborné znalosti,“ odsekla Nika.
„Nekřič, ale poděkuj,“ odsekla tchyně na svou snachu. ‚Dalo by se říct, že jsem vás zachránila před jistou loupeží.“
„Jak? Přišli jste sem a snědli to nejlepší, aby zlodějům nic nezbylo?‘ zeptala se Nika s úsměvem.
„Ty umíš jen posmívat se! Ale já dnes měla špatné tušení! Dnes jsem šla kolem vašeho domu a rozhodla se, že se u vás zastavím. Jdu ke dveřím, zatáhnu za kliku a jsou otevřené…“ Tchyně se podívala na snachu, jako by ji přistihla, jak krade sladkosti z vázy.
„Přesně si pamatuju, že jsem zamkla dveře,„ Nika nevěřila svým uším. Teď už se jí nechtělo smát.
„Teď si něco vymýšlíš! Mluv, neváhej! Jak jinak bych se dostala do vašeho bytu?“ tlačil na švagrovou tchán. „Nemám klíče. Proto jsem nemohla zamknout byt, tak jsem se rozhodla, že na vás počkám, a abych se nenudila, uvařila jsem čaj a mezitím napustila vanu.
„Opravdu jsem spěchala a nezamkla jsem dveře?“ – trápila se dívka.
„Elena Fjodorovna, omlouvám se, nevím, co mě to popadlo. Vlastně mi ani není líto těch sušenek a sendvičů. Ani pěna do koupele…“
Tchyně mluvila tak přesvědčivě, že Nika začala pochybovat o své paměti.
„Proč by odcházela od našeho domu? Pěna už dávno zmizela spolu s ostatními drobnostmi.“ Paměť jí ochotně připomněla chybějící čokoládovou tyčinku a náušnice.
Něco tu nesedí, tchyně mi něco neřekla, ale co?
***
„Nikaaaa!
Dívka uslyšela hlas svého manžela. Zachvěla se a otočila hlavu. Vraceli se z kina. Na ulici už byla tma.
„Proč jsi celý večer tak divná? Už jsem se tě pětkrát ptal, jestli se ti film líbil?“ Denis se překvapeně podíval na svou ženu.
– Film? Byl dobrý, líbil se mi – snažila se dívka tvářit bezstarostně.
– No tak, co se stalo? – Denis to už nevydržel.
– Kde jsi to vzal? Všechno je v pořádku – snažila se vyhnout odpovědi.
– Vidím, že jsi celý večer jako bys spadla do vody.
– Řekni mi, zamkla jsem dneska vstupní dveře, nebo ne? – Nika se na manžela podezíravě podívala.
Ten se na chvíli zamyslel.
– Ale ne! Vždyť si sama chtěla, abych ti podržel tašku, a pak jsi dlouho hledala, kam dát klíče.
„Přesně tak!“ Nika si udeřila do čela. “Oklamal mě, dveře byly zamčené! Jak se tedy dostal dovnitř?“
Denis se na svou ženu podíval nechápavě.
„Nikus, jak se cítíš?“ Zavolám ti taxi a doma ti připravím horkou koupel s tvým oblíbeným mýdlem, abys se pořádně vyspal…
„Ha-ha-ha. Myslíš, že jsem se zbláznila?
Žena vyprávěla manželovi, jak dnes odpoledne našla tchýni v kuchyni.
„Víš, v koupelně tekla voda a vonělo to po mém mýdlovém šamponu. Jen nechápu, jak se dostala do bytu, když jsem zamkla dveře?“ zeptala se žena a podezíravě se podívala na manžela.
„Sakra!„ zaklel manžel a udeřil se dlaní do čela. ‚Dal jsem klíče mámě!“
„Proč?‘ Nika se překvapeně podívala na manžela.
„Byli jsme šest měsíců na dovolené. Dal jsem mámě klíče od bytu, aby na něj dohlédla,“ vysvětlil Denis.
„A proč sis je nevzal zpátky?“
„No, žádal jsem ji, aby ti je vrátila, ale asi na to zapomněla,„ pokrčil rameny.
„Jo, nebo je vzala schválně, aby mohla občas přijít a bez povolení odnést věci jiných lidí,“ zamračila se Nika.
„Neřeš to, zítra tam zajdu a vezmu je,„ mávl Denis rukou.
„Ne, ne,“ zvolala Nika. „Nech to, já si z ní chci trochu vystřelit!“
V Nikině hlavě se už rodil zákeřný plán. Potom se její tchyně určitě naučí, že se nesmí bez povolení vcházet do cizího bytu.
***
Následující večer Nika zaplnila celý byt kamerami a obrázky si poslala na telefon. Teď mohla sledovat, co se děje v bytě, i v práci.
Jenže druhý den nešla do práce, ale zůstala u sousedky Lenky, kterou rychle zasvětila do svého tajemství.
