„Holčičko, jdi si hrát,“ požádala Svetlana malou Lenu.
Holčička poslušně vyběhla z kuchyně a okamžitě zmizela v dětském pokoji.
Oleg pozorně sledoval svou ženu. Kdyby mu včera neposlala SMS s textem ‚promluvíme si ráno‘, křičel by a požadoval vysvětlení, co se stalo.
„Měl jsem strach,„ zeptal se muž a sotva se ovládal.
„Promiň,“ odpověděla Svetlana, vzala ho za ruku a otevřela dlaň. Obvykle si ji přikládala k tváři, protože milovala teplo jeho ruky, ale teď jí jemně hladila ruku.
Oleg se chtěl zeptat: „Co se stalo, sluníčko moje?“, ale místo sluníčka se jeho žena proměnila v měsíc. Včera se nevrátila domů. Oleg jí několikrát volal, ale měla vypnutý telefon. Zrovna se chystal zavolat tchýni, když mu přišla zpráva od manželky.
„Jak se jmenujete?„ zeptal se Oleg třesoucím se hlasem. Přesně věděl, proč se jeho žena nevrátila domů.
„Nezradila jsem tě,“ odpověděla Svetlana. „Ty jsi chtěl, abych byla upřímná.“ Nezradila jsem tě – zopakovala a podívala se na manžela. Žena chvíli mlčela, pak odpověděla: „Vadim. Jmenuje se Vadim.“
Oleg sklonil hlavu. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Nechtěl, aby je žena viděla, proto se otočil a přistoupil ke kuchyňskému stolu.
„Mluvili jsme celou noc,„ pokračovala Svetlana. ‚Ale já jsem tě nepodvedla.“
„Miluješ mě?‘ zeptal se Oleg stále třesoucím se hlasem.
Žena přistoupila k manželovi, dotkla se jeho zad, objala ho a začala mu hladit hruď, aby ho uklidnila.
„Ano,“ odpověděla Svetlana. „Miluji ho.“
Tak asi pět minut stáli tiše, každý ponořený do svých myšlenek. Oleg myslel na to, jak šíleně tuto ženu miluje, miloval ji a nevěřil, že je to možné. A přesto, i teď, když mu řekla, že má jiného muže, ji stále miloval.
„Pojďme dnes podat žádost o rozvod,“ požádala Svetlana a Oleg tiše přikývl.
Nemá smysl dělat scénu. Ano, možná by se rozčílil, křičel, možná by ji dokonce uhodil, ale nevěděl to. Nevěděl to, protože ji miloval. Vždyť když milujete, jak můžete ublížit člověku, kterého milujete? Ne, nemůžete, protože ho milujete.
„Tak vezmu Lenu k její matce,“ řekla Svetlana a vzdálila se od Olega, aby šla obléct svou dceru.
Muž okamžitě pocítil chlad. Sevřel se, sklonil hlavu a tak stál, dokud se dveře nezavřely.
Na oběd dorazili k soudu a podali žalobu. Když se Oleg vrátil domů, sbalil si věci a už se chystal odejít, když k němu Svetlana přistoupila.
„Tvoje dcera tě miluje, vrať se, nebo si ji vezmi na víkend, jestli chceš,„ navrhla mu.
„Dobře,“ souhlasil Oleg.
Tak také učinil: v pátek přijel a všiml si, že v chodbě nejsou žádné pánské boty a v obývacím pokoji cizí oblečení. Svetlana dodržela slovo – nenastěhovala se k jinému muži, dokud nedostala od soudu rozvodové papíry.
Oleg každý týden přijížděl pro svou tříletou dceru. Holčička nechápala, proč je její tatínek celý týden pryč, maminka jí nic neřekla a Oleg téma sám nenastolil. Holčička se těšila na tatínka, oblékla se a odjela k němu na víkend.
Ale jednou, když Oleg přišel pro dceru, aby ji odvezl, všiml si, že Svetlana má větší břicho. Ovládl ho podivný pocit: byl najednou šťastný a smutný. „Miluju tě,„ přiznal si Oleg a věřil, že ten pocit pomine, ale navzdory bolesti, kterou cítil při rozchodu, ji stále miloval.
„Jak to?“ zeptala se Svetlana svého bývalého manžela.
„Ach, naposledy jsme byli v cirkusu a dnes jdeme do parku, kde se budeme projet na ponících.“
Když to Lena uslyšela, začala radostí skákat.
„Ale žádnou zmrzlinu!„ varovala ji Svetlana.
„Mami…“ malá se zarmoutila.
„Dobře, ale jen trochu a malou lžičkou,„ požádal Oleg.
„Neboj, nesníme ani kilo,“ uslyšela to malá a objala otce.
„Tak, všichni jsou oblečení, můžeme vyrazit,„ řekla klidně Svetlana a pohladila si břicho.
„Opatruj se,“ řekl Oleg, jako by byl stále jejím manželem. Žena mu s úsměvem odpověděla.
Muž vzal dceru za ruku a vyšel z bytu.
Uplynuly měsíce a Svetlana porodila holčičku, kterou pojmenovala Vika. Ukázala ji dokonce i Olegovi a ten měl opět podivný pocit, jako by to bylo jeho vlastní dítě.
Po celou dobu, co Oleg chodil pro dceru, aby ji vzal na víkend, neviděl Svetlanina manžela, i když věděl, že se znovu vdala: viděl její boty, kabát a kabelku, ale samotného muže ani jednou.
Oleg se nějakou dobu bál vztahů s ženami, ne proto, že ho Svetlana opustila, ale proto, že ji, jakkoli to bylo podivné, stále miloval. Ale čas zahojil rány a zcela náhodou potkal Nadju. Šel do kina – co jiného mohl dělat sám? – a ona si sedla vedle něj s kamarádkami, on je oslovil, ale ony skoro celý film prosmály. Dívky si myslely, že je to záminka k seznámení, a po filmu k němu ta dívka přišla:
– Jmenuji se Nadya – a podala mu ruku.
Olegovi nezbývalo než pozdravit a představit se.
„Pamatuješ si vůbec, o čem ten film byl?„ zeptal se muž.
„Nemám rá akční filmy,“ přiznala dívka.
„Tak proč jste tam šli?„ divil se Oleg.
„Kvůli popcornu,“ odpověděla dívka a ukázala mu prázdný kartonový krabici.
Oleg se usmál – poprvé potkal člověka, který šel do kina jen kvůli popcornu. Její kamarádky pravděpodobně úmyslně utekly, aby Nádě nerušily v další konverzaci, ale Olegovi to nevadilo a po chvíli posezení v kavárně si vyměnili telefonní čísla.
„Pojď, zlato,“ řekla Nadežda a pomohla malé Léně svléknout se.
Dívka věděla, kdo je – Oleg se netajil, hned jí vyprávěl svůj příběh, že je ženatý a má dceru, která se jmenuje Lénka.
Oleg si myslel, že je to jen přechodné nadšení. Ale postupem času si Nadju velmi zamiloval a zdálo se, že ona také. Pronajali si byt a už půl roku spolu žili. Nadja věděla, že Oleg o víkendu přiveze dceru, a tak plánovala, že vyrazí všichni tři na výlet.
„Miluje ji,“ pomyslela si Nadežda a myslela na svou dceru. “Tak…
„ Samozřejmě to byly jen sny, protože ji ještě nepožádal o ruku, žili jen tak, jak se říká, jako partneři. „Pak,“ pokračovala Nadežda ve své fantazii, ‚až se vezmeme a budeme mít děti, bude milovat i moje děti stejně.‘ Tato myšlenka ji naplňovala příjemným pocitem a poté, co uložila Lenu, přitulila se k milovanému muži a něžně ho políbila.
Ráno začal Olegovi vibrovat telefon. Podíval se na hodiny – bylo pět hodin. V duchu zaklel: obvykle volali s reklamami až po deváté. Natáhl se po telefonu a už ho chtěl položit, ale uviděl nápis: „Veronika Nikolajevna“ – to byla jeho bývalá tchyně.
„Spěte, spěte,“ řekl Nádě, pohladil ji po hlavě a zvedl telefon.
„Jdi do kuchyně.“
Oleg přitiskl telefon co nejtěsněji k uchu. Na lince bylo ticho.
„Veronika Nikolajevna, co se stalo?“ – přesně věděl, že jeho tchyně nevolala náhodou.
Nakonec žena s obtížemi vypravila:
„Svetka zemřela.“
Olegovi se z toho udělalo špatně. Myslel si, že je to špatný vtip, ale nemohlo být pravda, že jeho Svetka zemřela.
„Co jste to řekla?„ zeptal se pro jistotu ještě jednou.
„Dnes v noci zemřela,“ zopakovala Veronika Nikolajevna.
Oleg byl zmatený – ještě včera večer ji viděl a najednou mu říkají, že Svetlana zemřela.
„Co se stalo?“ Jeho hlas zraditelně se chvěl.
„Srazilo ji auto na křižovatce. Chtěla přejít přes silnici… autobus…“ V sluchátku bylo slyšet pláč.
Nevěděl, co říct. Vyjádřit soustrast by bylo prostě hloupé, a tak chvíli mlčel.
Prsty mu zbledly. Položil telefon, sklonil hlavu a tiše se rozplakal. V tu chvíli vešla do kuchyně Nadya.
„Co se stalo?“ zeptala se a zvedla mu hlavu, aby se mu podívala do očí.
Oleg si otřel slzy, vstal a objal svou ženu.
„Co se stalo?“ zeptala se Nadia znovu a přitiskla se k němu.
„Volala Veronika Nikolajevna, babička Leny.“
„Je jí něco?“
Oleg jen zavrtěl hlavou:
„Říkala, že Svetlana zemřela.“
Svetlana byla Olegova rivalka. Nadia mohla mít radost a říct: „Konečně ses jí zbavil“, ale nemohla, už jen proto, že Olega milovala.
„Jdu,“ řekl a znovu Nadii objal. “Odpusť mi, musím jít.“
„Ano, jdi. Jen to neříkej holčičce.“
Oleg políbil ženu, kterou nyní miloval, ale nemohl zapomenout na Svetlanu. Rychle se oblékl a vydal se k domu Veroniky Nikolajevny.
Jen týden po pohřbu přišel Oleg se svou dcerou Lenou do domu své bývalé ženy. Holčička už věděla, že její matka zemřela, a nejprve plakala, ale Veronika Nikolajevna udělala vše, co mohla, aby ji uklidnila.
Oleg vešel do domu, kde strávil tolik šťastných let. Nic se tu nezměnilo: stejná pohovka, skříně, televize, před kterou se spolu se Svetlanou díval na filmy. Cítil se tu cizí, ale teď tu nebyla jeho milovaná žena, zemřela a on nevěděl, co má dělat.
„Olegu,„ oslovila ho Veronika Nikolajevna, ‚a malá?“
„Nevím,‘ odpověděl upřímně.
„Svetlana neměla nikoho jiného než mě a já…“ povzdechl si hluboce.
Oleg přesně věděl, že jeho tchyně je nemocná: na jedno oko byla slepá, druhým viděla jen stěží, chodila o berlích, bolela ji záda, na kolenou měla za sebou dvě nebo tři operace a kdyby spočítal, kolik operací celkem podstoupila, nestačily by mu prsty na rukou.
Tento den Oleg poprvé uviděl Vadima, muže, kvůli kterému se Světlana s ním rozvedla. Chladně ho pozdravil. Pán domu bloudil jako duch z jednoho rohu do druhého, byl zmatený a nevěděl, co má dělat.
Vadim přistoupil k Veronice Nikolajevně:
„Odveďte je pryč,“ řekl příkazným tónem a podíval se na dívky. ‚Já je nepotřebuji.“
Když to Oleg uslyšel, rozzuřil se, zaťal pěsti, ale nechtěl se prát.
„Vždyť tě milovala,‘ řekl tomu, který se teď tak chladně díval na svou dceru.
„Jestli je neodvedete, vzdám se jich,„ odpověděl Vadim, aniž by Olegovi věnoval pozornost.
„Vždyť je to vaše dcera!“ rozhořčila se Veronika Nikolajevna.
Žena se snažila Vadimovi vysvětlit, že to tak nejde, ale on trval na svém. Oleg věděl, že Svetlana chtěla jen jeho. Oleg chvíli přemýšlel, pak bez svolení majitele domu vešel do ložnice a začal sbírat mužovy věci.
„Kámo, co tady děláš?!„ zařval Vadim.
„Sbírám tvoje věci,“ odpověděl chladně Oleg.
„Vypadni z mýho domu!„ Chytil ho za ruku a zatáhl ho.
„Drž se,“ řekl chladně Oleg. „A mimochodem, tenhle dům je můj.“
„Cože?“ Vadim byl zjevně překvapený, vždycky si myslel, že třípokojový byt patřil jeho ženě, takže po její smrti mu všechno náleželo.
„Ano,“ odpověděl Oleg, ‚to je můj byt a ona tady žila…‘ Chtěl říct ‚moje Svetlana‘, ale nakonec jen dodal: ‚Moje dcera, a ty teď odtud vypadni. Rozuměl jsi?!‘ A hodil po Vadimovi tašku s jeho věcmi. “Vypadni, ty hajzle!“
Vadim byl chvíli rozzuřený, ještě se pokusil Olega vyhodit ze dveří, ale když mu ten ukázal pas s adresou, okamžitě to vzdal. Proklel ho i jeho tchýni a opustil dům.
Veronika Nikolajevna celou dobu mlčela. Oleg nevěděl, jaký vztah měla s Vadimem.
Malá Lena přiběhla k otci, objala mu nohy a nechtěla ho pustit.
„Nech ho u sebe alespoň na chvíli,“ prosila tchyně. “Vika zůstane u mě.“
Oleg nevěděl, co má dělat, ale dcera se mu tak pevně držela nohou, že Veronice Nikolajevně nemohl odmítnout.
„Ano, samozřejmě,“ odpověděl, ale hned se zeptal: ‚A co pak?“
„Nevím,‘ odpověděla žena. ‚Jsem stará, sotva dojdu do obchodu,‘ a přistoupila k malé Vike, která se už naučila chodit a zvědavě si prohlížela knihy na policích.
O pár hodin později dorazil Oleg s dcerou k domu, kde je přivítala Nadia. Když uviděla tašky s věcmi, hned pochopila, o co jde.
„A Vika?
„Zatím zůstane u babičky,„ odpověděl Oleg.
Lena pustila otce, vylezla jí na klín, objala ji a začala si prohlížet knoflíky na její blůzce.
„Je mi líto, že to tak dopadlo, zatím zůstane s námi,“ a Nadia okamžitě přikývla, souhlasíc se svým milým.
„On ji přece miluje,„ pomyslela si Nadia a znovu se zamyslela na svou dceru. ‚A bude milovat i moje děti,‘ pokračovala ve svých snění.
Večer Lena začala plakat.
„Kde je moje sestra?“ zeptala se otce.
„Vika je u babičky.“
„Vrátí se?“
„Nevím, zlato,“ odpověděl otec.
A holčička začala znovu plakat. Nadia se ji snažila uklidnit, ale Lena nepřestávala: střídavě se tulila k otci, k ní, objímala svého plyšového medvídka a znovu myslela na svou sestru Viku.
Uplynul týden. Nadya vymyslela celý plán, jak odvést Leninu pozornost od toho, že její sestra už s nimi nežije. Na chvíli se jí to podařilo, ale jakmile zůstala sama, začala znovu plakat.
„Takhle to dál nejde,“ řekla Nadya večer, když uložila holčičku do postele, a šla za Olegem.
„Sestry se nemohou rozdělit.“
„Ale Lena je u nás jen dočasně,„ odpověděl tiše.
„Cože?“ Nadya byla odpovědí překvapena. „Jak to myslíš, dočasně? Chceš ji vrátit?“
Oleg byl zmatený. Myslel si, že jeho žena bude ráda, ale ukázalo se, že Nadya se na něj teď dívá s odsouzením.
„Vždyť je to tvoje dcera,“ řekla žena, přistoupila k manželovi a položila mu hlavu na rameno. ‚Vždyť tě miluje.“
„Chápu,‘ souhlasil Oleg. “A ty?“
„Copak to nevidíš?“
„Chceš, aby zůstala s námi?“ Žena přikývla.
Upřímně řečeno, Oleg byl tímto rozhodnutím překvapen. Z vyprávění svých přátel dobře věděl, že ženy většinou nenávidí děti svých manželů z prvního manželství. Totéž platilo i pro muže.
„Rozmysli si to,“ poradila mu Nadya.
Nespěchal, políbil ji, vešel do dětského pokoje, podíval se, jestli Lena spí, a pak odešel do ložnice.
Oleg dlouho přemýšlel. Ano, miloval Svetlanu, tu, která už není, a miloval svou dceru, ale chtěl si vybudovat vlastní život. Nemohl se však rozloučit se svou minulostí, a tak ráno, poté, co ještě jednou promluvil s Nadjou, souhlasil, že Lena zůstane u něj.
„Dobře,“ souhlasila žena. “A co bude s Vikou?“
„Možná by neměla…„ Stále pochyboval, zda má převzít odpovědnost za dívku, která je mu zcela cizí, i když v ní je kousek ženy, kterou miloval.
„Sestry se nedají rozdělit,“ připomněla mu Nadia.
Oleg nevěděl, co má dělat. Jedna věc je adoptovat Lenu, ale úplně jiná věc je převzít odpovědnost za výchovu cizího dítěte. „Co když mě Nadja opustí?“ pomyslel si. „Pak budu muset vychovávat obě.“ Ano, hlavou mu běžely nejrůznější myšlenky, ale nakonec dospěl k názoru, že Lena musí žít se svou sestrou.
„Souhlasíš?„ zeptal se Nadji, která okamžitě přikývla.
„Tak já půjdu za Veronikou Nikolajevnou a promluvím s ní.“
„Můžeme jít spolu?“ navrhla Nadja a on souhlasil.
Jakmile překročili práh, Lena se rozběhla, aby svou sestřičku objala.
„Veroniko Nikolajevno, představuji ti Nadju,“ řekla a sdělila jí své rozhodnutí.
Žena ji vyslechla a dlouho se na Nadju dívala a stejně jako Oleg nechápala: proč si bere na sebe takovou zátěž? Veronika Nikolajevna přesto souhlasila – bylo to nejlepší řešení, i když jen dočasné. Lena byla stále Olegovou dcerou a Vika její sestrou. Ona sama byla stará a nemocná a dříve či později by musela Viku dát do dětského domova.
Téhož dne šel Oleg na úřad sociálních věcí, ale tam mu sdělili, že nemůže dostat druhé dítě, protože nemá úplnou rodinu. S touto smutnou zprávou se Oleg vrátil domů. Když to Nadya vyslechla, přistoupila k němu, vzala ho za ruku a řekla:
„Chci s tebou strávit celý život. Vytvoříme skutečnou rodinu a vezmeme se?“
Řekla to z celého srdce: Olega milovala už dlouho a už dlouho chtěla jejich vztah oficiálně stvrdit.
Muž vstal a Nadia vstala také. Muž ji posadil na místo, posadil ji na pohovku, klekl si, vzal ji za ruce, políbil ji a řekl:
„To není úplně správné, já bych měl požádat o tvou ruku, ne ty o mou.“
Žena na to s úsměvem odpověděla:
„Ale co na tom záleží? Vždyť tě miluju.“
„Ne, ne, poslouchej mě chvilku.“ Oleg se zamyslel a pak řekl: “Vezmi si mě za ženu!“
Nadia se usmála, naklonila se a sladce políbila toho, koho opravdu milovala:
„Ty hlupáčku, samozřejmě, že si tě vezmu!“ – a zatímco ho dál líbala, dodala: “A pak si můžeme adoptovat holčičky.“
Sluneční paprsky proudily do prostorného bytu širokými okny a naplňovaly místnost teplem a útulností. Téhož dne, povzbuzeni svým rozhodnutím, se Oleg a Nadia spěšně vydali na matriku. Stará, sloupová budova je přivítala chladnou, úřední atmosférou.
„Musíme podepsat papíry, nejlépe hned,“ řekl spěšně Oleg.
Přísná, strohá žena u registračního pultu jim sdělila, že na měsíc je už všechno obsazeno. Teprve poté, co Oleg vzrušeně vysvětlil důvod, který souvisel s opatrovnictvím a dětmi, žena změkla a usmála se:
„Za pár dní mám volný termín, mohu vás přijmout spolu se svědky.“
A o týden později Oleg a Nadia podepsali dokumenty v útulné svatební síni a o měsíc později adoptovali Lenu a Viku. Nyní žili v třípokojovém bytě, kde kdysi bydlela Svetlana.
Jednoho večera, když za oknem šuměly listy starých topolů, je navštívila Veronika Nikolajevna. Posadila se na pohovku, upravila si šedivé vlasy a přišla s dobrým nápadem: ona prodá svůj byt a Oleg svůj, a tak si budou moci koupit pěkný pětipokojový byt.
„Cože?„ Oleg byl tím návrhem překvapen.
„Jsem stará,“ připomněla mu stará žena, „ale ještě své vnoučata snesu.“ Veronika Nikolajevna se usmála a podívala se na Nadju, která už měla kulaté bříško. „Ty budeš brzy mít děti.“
A tak se také stalo. Za pár měsíců se rodina přestěhovala do velkého pětipokojového bytu, kde měl každý dost místa. V světlých, prostorných pokojích se rozmístily hračky a dětské postýlky. Za měsíc porodila Nadya miminko. Lena, která byla už větší než nejstarší dcera, začala o malou Marinu pečovat.
„Ženská nadvláda,“ řekl s úsměvem Oleg, když se díval na své dcery. Teď už byla Vika pro něj stejná dcera jako Lena a Marina.
Holčičky pobíhaly a vesele si hrály v pohodlném domově a Nadia, když se na ně dívala, už naznačovala:
„Možná bychom to za pár let mohli zkusit znovu a risknout to? Třeba to tentokrát bude kluk?“
„Počkejme ještě trochu,“ uklidňoval ji Oleg, zatímco pomáhal Vike stavět pyramidu z barevných kostek
