Světlana byla přesvědčena, že vyšetřování vše objasní a najde skutečné viníky. Bez dlouhého přemýšlení se rozhodla nastoupit jako zdravotní sestra do stejné nemocnice. Samozřejmě to nebyla prestižní práce, ale neměla co skrývat – jednala přesně podle pokynů. Hlavní otázkou bylo, kdo a proč zfalšoval lékařské předpisy.
Vyšetřovatel nejprve její slova přijal s nedůvěrou. Světlana pak vytáhla telefon a ukázala mu fotografie.
„Mám takový zvyk: fotím si výsledky testů a předpisy,“ vysvětlila. “Ráda si doma, v klidu, všechno promyslím a zvážím možné varianty léčby.“
„Možná jste je vyfotila schválně, abyste je pak mohla vyměnit?„ navrhl vyšetřovatel.
„Proč?“ divila se Světlana.
„Člověk nikdy neví,“ pokrčil rameny. “Všechno se může stát. Asi jich máte hodně, že?“
„Ne moc. Po propuštění pacienta je mažu. Tady je posledních dvacet čtyři.“
Vyšetřovatel si fotografie pozorně prohlédl.
„Můžu si je okopírovat?“
„Jistě.“
Světlana cítila, že obvinění bude brzy staženo. Nyní je hlavním úkolem vyšetřování najít toho, kdo změnil předpis léků, kvůli čemuž pacient upadl do kómatu.
Vyšetřovatel požádal Světlanu, aby fotografie uchovala v tajnosti.
„Pokud nenajdeme viníka, situace se může opakovat.“
„Budu mlčet.“
„A ještě jedna věc,“ snížil vyšetřovatel hlas, “budete muset dočasně přestat vykonávat lékařskou praxi.“
„Rozumím. Ale jako ošetřovatelka můžu zůstat? Vždycky je nás málo.“
„Jste úžasná žena,“ usmál se vyšetřovatel. ‚Nemocnice vás tak podrazila, a vy jste ochotná tady umývat podlahy.“
„Nejde o nemocnici,‘ odpověděla Světlana. “Pracovaly tu moje babička a maminka. Prostě někdo… Pokusím se ho najít.“
„Ne, ne! V žádném případě! Já vás prosil!„ rozrušil se vyšetřovatel.
„Vy jste mě nepochopil,“ uklidnila ho Světlana. „Já jen… budu pozorovat.“
„Světlano, nepleťte se do toho! Jinak celé vyšetřování přijde vniveč!“
Takto lékařka s dvacetiletou praxí již měsíc pracovala jako zdravotní sestra. Mladí lékaři se na ni často obraceli s prosbou o radu. Zdravotní sestry se znatelně zlepšily, začaly pracovat rychleji a zdvořileji.
V nemocnici panovalo napětí. Ráno byla přivezena dívka s tajemnou diagnózou. Samotné příznaky se nezdály nebezpečné, ale dohromady představovaly vážnou hrozbu. Dívka byla přivezena v kritickém stavu, prakticky v kómatu. Lékaři z různých oddělení celou noc bojovali o její život a ráno se její stav zlepšil. Teď spala pod vlivem sedativ.
Dívka byla na oddělení, kde dříve pracovala Světlana. Vždy se k takovým případům stavěla s zvláštní pozorností a nyní litovala, že se nemůže podílet na léčbě.
Světlana tiše vešla do pokoje. Dívka se pohnula a otevřela oči.
„Kde to jsem?“
„V nemocnici, zlatíčko. Všechno bude dobré. Uzdravíš se.“
Dívčiny oči se zalily slzami.
„Já se nechci uzdravit!“ zašeptala. ‚Řekněte mé nevlastní matce, že jsem… zemřela. Že jsem velmi nemocná a nikdy se nevyléčím.“
„Jak můžeš něco takového chtít?‘ zeptala se Světlana, vyděšená tím, co slyšela.
„To můžu. Nechci domů… Tam je ona… Raději umřu,„ zašeptala dívka.
„Teta ti ubližuje?“ Svetlana si sedla na okraj postele. „Možná to přeháníš? Řekni všechno tátovi.“
„Řekla bych, ale… táta není doma. Je taky v nemocnici. Asi umřel… Slyšela jsem, jak mluvila po telefonu, že mu dneska něco píchne a ona bude bohatá vdova. A pak se mě zbaví.“
Světlana široce otevřela oči. „Co to je za nesmysl? Nebo je to pravda?“
„Jak se tvůj táta jmenuje?“ zeptala se. “Zkusím zjistit, jak se mu daří.“
„Pavlov. Michail Michajlovič.“
Světlana se zamyslela. Pavlov Michail Michajlovič… To je ten pacient, který ležel v kómatu a z jehož otravy ji obvinili. Pokud ta holka říká pravdu, znamená to, že nevlastní matka se pokusila zabít manžela i nevlastní dceru. To znamená, že jí někdo z lékařů pomáhal? Ale kdo?
„Tu noc měli službu Oleg Sergejevič, Inna Michajlovna a Valerij Andrejevič,“ vzpomněla si Světlana. Ale tito lidé byli její kolegové a přátelé, podporovali ji během vyšetřování. Nevěřila, že by byli do toho zapleteni.
Dívka usnula. Světlana vyšla z pokoje. Vstříc jí šel Oleg Sergejevič.
„Světlana Karpovna!“ zaradoval se. “Už jste se podívala na Dasu?“
„Ano, spí. Puls a dýchání jsou v normě.“
„Výborně. Stejně mám strach. Pak se zastav, ukážu ti její kartu. Je tam takový zmatek…
„Dobře, Oleg Sergejevič, určitě se zastavím. Jenom to tady dodělám.
„Svet, jak to vypadá s vyšetřováním? Něco nového?
„Říkají, že musíme čekat,“ pokrčila rameny Světlana.
„Vždycky to samé: ‘čekejte’,“ zamumlal Oleg. ‚Vždyť se za tebe všichni ručíme!“
„Díky, Olegu. Zastavím se později.“
„Oleg v tom nemůže být zapletený. To je jisté,‘ pomyslela si Světlana.
Nahlédla do Pavlovovy palandy. Prázdno. Když je pacient dlouho na JIP, lidé si na něj zvyknou. Sestra tam nebyla, na monitoru chaoticky skákaly grafy. Světlana postavila kbelík a přistoupila k pacientovi.
„Michail Michajlovič,“ řekla tiše, “jsem si jistá, že mě slyšíte. Vaše dcera je v nebezpečí. Vaše žena vás chce oba zničit. Prosím, vraťte se. Jen vy můžete Dasce pomoci.“
Dívala se na monitor. Najednou tlak prudce vyskočil, pak klesl a znovu stoupl.
Slyšela kroky, rychle vypnula přístroj a ustoupila. Do pokoje vešla sestřička, zahanbená.
„Ach, Světlana Karpovna… jen na chvilku jsem odešla…“
„Leno, tvoje „chvilka“ může stát člověka život!“ řekla přísně Světlana. “Zavolej Olega Sergejeviče! Tady se zjevně něco děje!“
Sestra se podívala na monitor a vyběhla.
Světlana se znovu sklonila nad pacientem:
„Michail Michajlovič, vraťte se. Dasha na vás čeká.“
Když lékaři přiběhli, už myla podlahu. Světlana se naposledy podívala na pacienta a odešla.
Zavřela se v zadní místnosti a zavolala vyšetřovateli.
„Omlouvám se, že volám tak pozdě… Musím vám něco říct.“
„To je ono!“ řekl vyšetřovatel, když ji vyslechl. “Cítil jsem, že tu je nějaká souvislost! Udělali jsme z vás hlavní podezřelou, ale vy jste byla jen náhodným článkem v tomto řetězci. Teď je mi všechno jasné. Jste v práci? Budeme tam za chvíli.“
Světlana uslyšela hluk v chodbě. Někdo hlasitě nadával. V jejich oddělení bylo zakázáno dělat hluk. Vyšla ven. Elegantní žena se snažila dostat na jednotku intenzivní péče. Dvě sestry jí bránily v cestě.
„To nejde! Teď není návštěvní doba! A k Dashe vůbec nesmíte!
Jděte pryč! Víte, kdo jsem?! Udělám vám takové problémy! Zavolejte mi Varfolomejevu!
Světlaně něco cvaklo v hlavě. Varfolomejev! Zástupce primáře, gynekolog, který někdy zaskakoval za vedoucího. Jak mohla na něj zapomenout? Právě on měl v těch dnech službu. Do nemocnice přišel nedávno a už si stačil znepřátelit celý kolektiv. Chodil po špičkách, nečekaně se objevoval a hledal mouchy.
„Co se tu děje?„ ozval se Varfolomejevův hlas.
„A ty jsi kdo?“ žena pohrdavě pohlédla na Světlanu. „Ach ano, ty jsi ta hloupá ženská, která málem zabila mého manžela?“
„To ne já, ale ty,“ odpověděla klidně Světlana. ‚Rozhodla ses jedním úderem zbavit se manžela i jeho dcery.“
„Jak se opovažuješ?!‘ zbledla žena. “Teď tě ani jako ošetřovatelku nikam nevezmou! Ale zavřou tě… určitě tě zavřou!“
„Mě těžko…“
Žena se znovu vrhla na sestry, ale ty stály jako zeď.
„Nesmíte!“
„Ach, to je zbytečné!“ vyhrožovala žena. ‚Všechno budete litovat!“
Otočila se a ztuhla. K nim přicházeli policisté. V čele šel vyšetřovatel.
„Chci podat trestní oznámení!‘ vrhla se na něj žena.
„Na co, Vitalino Egorovna?“
„Neříkejte mi tak! Prosila jsem vás!“ zakňourala. ‚Prohlášení na tu lékařku! Málem zabila mého manžela! A ještě mě uráží!“
„Ano, neovládla jsem se,‘ řekla Světlana. “Ale musela jsem ji nějak zastavit.“
„Občanka Pavlovová,“ oslovil vyšetřovatel ženu, ‚teď budete mít spoustu času na podávání žádostí.“
„Cože?‘ nerozuměla. ‚Je to ještě horší? Míša, teď Dasja… Je pro mě jako rodina!“
„Vím,‘ přikývl vyšetřovatel. “Dovolte, vaši kabelku.“
Vysypal obsah na parapet. Mezi kosmetikou a drobnostmi ležela injekční stříkačka naplněná lékem.
„Budete muset jet s námi,“ řekl vyšetřovatel a vzal Vitalinu pod paží. Ta se sesula a zmlkla. “Zadržte také Varfolomejevovou.“
„No, jak dlouho to ještě bude trvat…,„ vydechla Světlana.
„Světlana Karpovna! Vždycky jsme věděly, že jste nevinná!“ křičely sestry.
Na další směnu přišla Světlana už jako lékařka. Vešla do pokoje k Dashe.
„Ahoj! Jak se máš?“
„Ach, to jste vy!“ rozradostnila se Dasha. ‚A já si myslela, že to byl sen… To vy jste nás zachránila?“
„Ale ne, Dashenka,‘ usmála se Světlana. ‚Stejně by se všechno vyjasnilo. Jen jsem trochu urychlila události.“
„Budeme vás nazývat naším andělem,‘ ozval se mužský hlas.
Světlana sebou trhla. Nečekala, že ho tady uslyší. Teprve teď si vzpomněla, že primář povolil, aby otec a dcera byli v jedné místnosti. „Jak milý má Daša otce,“ pomyslela si Světlana.
„Tak mi ještě nikdo neříkal,“ usmála se. “No dobře, když chcete… A teď vás vyšetřím.“
Během léčby se mezi nimi vytvořilo opravdové pouto. A o půl roku později vedla Daša k oltáři svou matku Svetu a svého zachráněného otce.
