Daniil zatnul zuby tak silně, až ho rozbolely lícní kosti – ta nekonečná napomínání ho přiváděla k šílenství! Chtěl prásknout dveřmi a odejít, ale jeho otec Savel Sergejevič se mu postavil do cesty jako ocelová zábrana a pak ho pevně zatlačil zpátky.
– Kam jdeš? – zahřměl otec. – Okamžitě si sedni! Nevytahuj se! Ve čtyřiadvaceti letech bys mohl použít trochu rozumu!
Daniel mimoděk pokrčil rameny. Zase to samé! Vždyť on se přece o sebe staral: sportoval, vedl zdravý životní styl. Ale jeho otec v jeho věku, podle toho, co říkal, jen chodil po barech a restauracích a ničil si zdraví. A on, Daniel, pravidelně chodil do posilovny, pracoval jako blázen, aby dodržel svůj princip: opravdový chlap musí být silný! Aspoň proto, aby mohl zvednout svou dívku do náruče.
Daniel si něco zamumlal pod vousy, ale nakonec se posadil.
„Zase ty staré písničky? Rozhodl ses mě vychovávat? Nevím, jak ti to mám říct, tati, ale z plenek jsem už dávno vyrostl.
Savelij Sergejevič odešel k oknu a strčil ruce do kapes kalhot.
„Poslouchej mě, synku,“ povzdechl si. “Nechápu, čeho chceš svým chováním dosáhnout?“
Daniil se usmál.
„Já nechci dosáhnout ničeho! To vy, staří lidé, vždycky děláte nějaké plány, sami se omezujete a pak se trápíte. Já prostě žiju. Plavně se nechávám unášet proudem, odpočívám, užívám si života.“
„Užíváš si?“ Savelij Sergejevič zrudl. „A co pak? Až my s matkou odejdeme, kdo tě bude živit?“
„No, o tom budu přemýšlet později, až přijde čas,“ odsekl Daniel. ‚Takže přednáška skončila? Můžu jít?“
„Ty opravdu nic nechápeš?‘ Otec se na něj podíval s evidentním zklamáním.
Daniel se ušklíbl.
„A co mám chápat? Že máš dneska špatnou náladu a rozhodl ses to vybít na mně?“
„Ne, to ne! Buď se vzpamatuješ, nebo ti za měsíc zablokuju všechny účty. Žij z toho, co si vyděláš. A oblečení si taky kupuj za své peníze.“
Úsměv okamžitě zmizel z Danielovy tváře. Otec, bez ohledu na jeho reakci, pokračoval:
„Znám tě, ty náš mazanče. Teď poběžíš vybrat všechno, co se dá. Ale na to jsem myslel. Na všech tvých kartách a účtech je teď denní limit.
Daniel znovu skřípl zuby. Sakra, on mi čte myšlenky!
„Tati, co myslíš tím ‘vzít se za rozum’? Možná mi navrhneš, abych šel do kláštera?“
Savelij Sergejevič pokrčil rameny.
„Normální lidé pracují, žení se, žijí plnohodnotný život. A co děláš ty? Opíjíš se do rána, pak se válíš kde se dá a spíš do oběda. To je normální?“
„Takže ty mi navrhuješ… abych se oženil?“ Daniel se málem udusil vzteky.
Savelij Sergejevič těžce povzdechl.
„Řekl jsem všechno. Rozhodni se sám. Jsi už dospělý.“
V tu chvíli přišla zpráva. Daniel se rychle podíval a vykřikl:
„Tati, ty ses úplně zbláznil?! Za tyhle haléře si nekoupíš ani šašlik!“
„Za tyhle peníze žijí některé rodiny dva týdny,“ odpověděl klidně otec. “To je jejich plat za půl měsíce.“
„Tati, to je přece nesmysl!“
Savelij Sergejevič mlčky odešel z pokoje. Daniel vzteky hodil telefonem o zeď. K jeho překvapení však přístroj zůstal nepoškozený. Okamžitě zavolal kamarádovi.
„Poslyš, Koljane, musíme se urgentně sejít! Potřebuju radu.“
„Co takhle v našem baru na rohu?“ navrhl Koljan.
Danil zaváhal. Neměl u sebe ani korunu.
„Raději někde na ulici. Teď nemám hlad. Chci se aspoň trochu probrat… možná nějaké chipsy…“
„Co se stalo?“
Danil mu všechno řekl. Koljan zapískal.
— To je ale situace! S tvým otcem si radši nezahrávej, to je jasný. Víš co? Já asi zůstanu doma. Nechci se dostat do jeho hněvu. Celý byznys mýho táty závisí na tvým…
Daniil se na kamaráda překvapeně podíval.
— To myslíš vážně? Ty ses snad bál?
Koljan se na něj podíval jako na dítě.
„Taky bys měl být opatrnější. Nebo alespoň udělej něco z toho, co ti otec řekl. Představ si, že ti opravdu odřízne přísun kyslíku.“
„No tak, nemyslím si, že by zašel tak daleko,“ mávl rukou Daniel, i když v nitru ho začaly trápit pochybnosti.
„No, ty to víš líp,“ pokrčil rameny Koljan. “Ale já se mu do cesty stavět nehodlám. Zavoláme si později.“
Kolya prostě vstal a odešel, nechávaje Daniila v naprostém zmatení. Něco uvnitř mu říkalo, že přítel má pravdu, ale pracovat… Bože, jak se mu do toho nechtělo! Co tedy dělat? Oženit se, aby ho otec nechal na pokoji?
Danila se vrátil domů a chopil se telefonu. Musel obvolat všechny známé dívky. Třeba se někdo bude ochotný zahrát roli zamilované nevěsty, dojít dokonce na matriku, a pak se rozvést a hotovo. Hlavně, aby se otec uklidnil. A pak se před svatbou můžou pohádat – to se stává.
Ale s každým hovorem jeho nadšení opadalo. Nejdřív dívky jásaly radostí, protože si myslely, že je žádá o ruku, a pak… náhle změnily tón a zavěsily. Daniel se vařil vzteky. Co je to za sérii neúspěchů?! Večer se dokonce podíval s matkou na film – otec nebyl doma, odjel někam pryč.
„Mami, promluv s ním, prosím,“ požádal Danil.
Matka vždy stála na straně svého jediného syna a on to dobře věděl. Ale tentokrát se na něj podívala nějak… cizě.
„Když jsi byl malý, snila jsem o tom, jak vyrosteš, budeš dospělý, silný… Byla bych na tebe pyšná a představovala si, že dokážeš to, co nikdo jiný. A teď… Už jsem přestala volat kamarádkám, abych neslyšela o úspěších jejich dětí. Můj syn je samé zklamání.
To Danila zasáhlo až do morku kostí. Rozzuřil se tak, že se začal třást. A rozhodl se ukázat otci a matce, čeho je schopen.
Uplynuly dva týdny a on stále nemohl vymyslet plán. Za tu dobu se ani jednou neopil – neměl na to náladu. Párkrát zajel za otcem do kanceláře, ale tam panovala taková ponurá atmosféra, že rychle ztratil zájem. Rozhodl se projet městem, aby si provětral hlavu. Víte, auto někdy pomáhá srovnat si myšlenky. Třeba ho něco napadne.
A pak uviděl trh. Asi sto let tam nebyl. Od dob, kdy tam jako kluk běhal. Daniil vjel branou. Nic se nezměnilo. Všechno bylo přesně jako před mnoha lety. Přímo na ulici prodávali maso, bez ohledu na prach a mouchy. A mléčné výrobky…
Zůstal jako přikovaný. Na samém konci řad stála dívka. Také prodávala mléčné výrobky, ale u ní bylo všechno úhledně uspořádané: vše bylo pokryté bílými ubrousky a ona nekřičela jako ostatní, ale tiše se dívala před sebe s nějakým smutným výrazem.
Daniel udělal několik kroků jejím směrem. V hlavě se mu začala rodit neurčitá myšlenka.
„Ahoj,“ řekl.
Dívka k němu zvedla oči. Na vteřinu v nich zahlédl ostražitost. ‚Asi si myslí, že jsem jen další sukničkář,‘ blesklo Danielovi hlavou.
„Ahoj,„ odpověděla a odvrátila se.
Danil byl bystrý kluk a hned pochopil, co si myslí.
„Co to je?“ zeptal se.
Ona se na něj překvapeně podívala.
„Co vás zajímá?“
„No, všechno tohle,“ mávl rukou na její zboží. “Kolik to stojí dohromady?“
Dívka znervózněla.
„Já… nepočítala jsem to…“
„Tak to spočítej,“ usmál se Danila. “Jen se domluvme: já to všechno od tebe koupím a pak půjdeme na kávu do té kavárny tamhle.“
Podívala se tam, kam ukázal, a znovu se k němu otočila.
„Na co to potřebuješ?“
„Chci si promluvit. Nabídnout ti práci.“
„No tak,“ usmála se. ‚Vážně si myslíš, že mám problém s muži?“
„Ne, jen si myslím, že bychom si mohli být užiteční.“
„Dobře,‘ usmála se najednou. “I když to nevyjde. Stejně to všechno prodám.“
Daniel na ni několik vteřin zíral s otevřenými ústy. Pak je zavřel. Jaký neobvyklý úsměv! A nešlo o krásu. Ten úsměv ho trochu znervóznil. Jako by dělal něco špatného.
Daniel si objednal kávu a salát a jí zmrzlinu.
„Máš rodiče?„ zeptal se.
„Měla jsem,“ povzdechla si. „Před třemi lety zemřeli na oxid uhelnatý. Uzavřeli kamna příliš brzy a my nebyli doma. Seděli jsme u řeky, aby můj bratr je v takovém stavu neviděl.“
„Bratr? Kdo to je?“
„Romka. Potřebuje léčbu. Je velmi nemocný. Ale nemáme peníze. Šetřím ze mzdy – pracuji jako dojička na farmě. Žijeme z výdělku z prodeje produktů. Není to život, samé potíže.“
„A kolik peněz potřebujete?“
„To záleží na kom. Pro nás je to obrovská částka. Tobě se to asi bude zdát směšné.“
Daniil si najednou uvědomil, že se mu líbí. Taková… opravdová. Proč si navzájem nepomáhat? Navíc to nemusí dojít až tak daleko. Vždycky může říct, že ji oklamal, když jí neprozradil, kdo ve skutečnosti je, a že ji zajímaly jen peníze. Odstrčil hrnek.
– Mash, mám návrh. Vše ti vysvětlím, ale nejdřív zvaž všechny pro a proti. A neodmítej to hned.
Daniel vešel do obývacího pokoje.
– Tati, dobré ráno! – řekl vesele. – Mimochodem, pokud jsi si nevšiml, teď spím doma.
„Samozřejmě, že jsem si všiml. A moc mě to těší, to se nedá říct jinak.“
Daniel si nalil kávu.
„Mám něco na práci. Zvu vás dnes do restaurace. Celou rodinu.“
„Do restaurace? A k jaké příležitosti?“ Savelij Sergejevič odtrhl oči od novin a tázavě se podíval na ženu. “Nastya, něco jsme zmeškali?“
– Jestli ano, tak já taky, – pokrčila rameny Anastázie Markovna.
Daniel se usmál.
– Nehádají, ani se nesnažte. Zkrátka, chci vám představit svou snoubenku. Jmenuje se Maša.
Savelij ztuhnul s otevřenými ústy. Anastázie Markovna málem spadla ze židle.
„S nevěstou?! Ale… My jsme ani nevěděli, že máš stálou přítelkyni! Je to někdo, koho známe?“
Daniil se zamračil.
„Tati, co to říkáš? S někým, koho znáte, bych se nikdy neoženil. Právě proto, že je znám příliš dobře.“
Kradmo se podíval na Masu. Co na to říct, byla prostě úžasně krásná! I když jí na šaty dal jen málo peněz. Jak to udělala? A to téměř bez make-upu… jen trošku. Jeho známé dívky měly tolik make-upu, že bylo lepší se na ně zblízka nedívat. Masa byla zjevně nervózní. Daniel jí položil ruku na dlaň.
„Uklidni se,“ zašeptal. “Neděláme nic špatného… No, skoro neklameme. Otec by to dříve nebo později vzdal, takže jsi jen urychlila proces.“
„A tady jsou rodiče!“ Daniel kývl na Anastázii Markvnu a Savelije Sergejeviče, kteří právě vstupovali do místnosti.
Přišli ke stolu. Savelij pronesl:
„Dobrý den. Tak kde je ta odvážná dívka, která souhlasila, že si vezme našeho flákače?“
Podíval se na rozpačitě vstávající Masu, pak přesunul pohled na Nastju a znovu na Masu.
Daniel si všiml, jak matka náhle zbledla.
„Mami…“ – to bylo jediné, co dokázal vypravit, když Anastasia Markovna pomalu klesla na židli.
Daniil byl ohromen: jak moc se maminka a Masha byly podobné! Jaká podivná náhoda? Savelij také sedl a omámeně přenášel pohled z jedné na druhou.
„Tak… nic nechápu,“ zamumlal.
Daniilova matka se odkašlala a třesoucím se hlasem zeptala:
„Mašenka, kdy máš narozeniny?“
„Sedmého března,“ odpověděla tiše dívka.
Daniel překvapeně zvedl obočí. Jaká náhoda! On má také narozeniny sedmého března. Přesouval pohled z matky na otce a zpět, zcela zmatený tím, co se děje.
A Savelij Sergejevič těžce povzdechl a začal vyprávět:
„Víš, synu… Já sám zatím nic přesně nevím. Asi bude třeba udělat nějaké testy, ale stejně ti to povím. V den, kdy tě maminka rodila, vypukl v porodnici požár. Byl tam naprostý chaos… Celé těhotenství nám říkali, že to bude holčička. A po evakuaci se ukázalo, že se narodil chlapec. Řekli nám: „To se stává.“ Četl jsem, že je to opravdu možné. Uklidnil jsem se, ale maminka si celou dobu myslela, že v tom zmatku prostě zaměnili děti. Snažili jsme se najít archivy, abychom zjistili, kdo ještě ten den rodil, ale bez úspěchu… A dnes nás seznamuješ s Masjou…
Danilovi naskočila husí kůže.
– To znamená… že nejsem váš syn?
– Ne, vždycky budeš náš syn, – rychle namítla Anastasija Markovna. – Ale… Masha…
O týden později výsledky DNA testu potvrdily: Maria je dcera Anastasije.
Danila jako by se probudil z dlouhého spánku. Dokonce zapomněl na existenci alkoholu a svých kamarádů. A nebylo to vůbec tím, že mu otec znovu otevřel přístup k kreditním kartám – naopak, to se stalo ještě ten samý den v restauraci. Důvodem byla Masha. Ukázala se být mnohem hlubší, než předpokládal při prvním setkání. A její bratr Romka se pro něj stal skutečným přítelem. Pokračovali v tajných schůzkách s Masjou, protože nevěděli, jak dál.
Po téměř měsíci Savelij Sergejevič svolal všechny do obývacího pokoje.
„Tak co, všechny dokumenty jsou připraveny. Zbývá jen zajít k notáři a oficiálně se staneš mou dcerou.“
Masha se na něj překvapeně podívala.
„Cože? Ne, já nechci, abyste mě oficiálně uznali.
„Proč?“ zarazil se Savelij.
„Protože pak si nebudu moct vzít Daniila.
Savelij Sergejevič se zhroutil na židli a chytil se za hlavu.
„Tak teď už vůbec ničemu nerozumím! Co mám dělat?
Masha se usmála a jemně mu položila ruku na rameno.
„Nic nemusíte dělat. Budu manželkou Daniho a tak budu vaší dcerou a snachou. Copak ne? Nač všechny ty formality? Hlavní je, že my to víme.
