„Poslyš… potřebuju peníze,“ zaslechla Lena v telefonním sluchátku opět zadrcený hlas svého bratra. Oleg jí volal téměř každý týden se stejnou prosbou – o peníze. Říkal, že hladoví, ale ona dobře věděla, kam ve skutečnosti ty peníze půjdou.
„Teď ti nemůžu pomoct. Do výplaty zbývá ještě pár dní a já už zaplatila hypotéku,“ odpověděla Lena klidně a dopila vychladlou kávu.
„Říkám ti, že je potřebuju nutně! Nemám co jíst. Nebo co? Sytý hladovému není přítel?“
V jeho hlase byla slyšet zlost, jako by to on byl obětí okolností, a ne ona. Obvykle se tak choval, dokonce společným známým tvrdil, že ji podporuje všemi možnými způsoby.
„Už jsem ti řekla, že ti teď nemůžu pomoct. Vyřeš si to sám. Promiň, ale skončila mi přestávka na oběd, musím do práce.“
Po takových rozhovorech vždy zůstával těžký pocit. Olegovi bylo naprosto lhostejné, jak žije jeho sestra. Její zdraví ho nezajímalo. Ani když se dostala do nemocnice kvůli zhoršení cholecystitidy, ani jednou ji nenavštívil a ani se nezeptal, jak se cítí. Zajímalo ho jen jedno – peníze, které se nikdy nenaučil vydělávat sám.
Ten večer se Lena zdržela v práci a vracela se domů pozdě. Jaro bylo podivné: na zem padaly velké vločky sněhu, i když se duben chýlil ke konci. Dříve měla ráda sníh, ale teď ji rozčiloval a zmátl. Obvykle už tou dobou všechno kvetlo, ale co se dělo teď? Jaký bude tento rok? Lena se snažila myslet na cokoli, jen aby si nevzpomněla na tu strašnou nehodu, která se stala před několika lety na začátku zimy a která připravila o život její rodiče. Tehdy na ni dopadla opravdová černá smůla: zemřeli rodiče, snoubenec ji opustil s tím, že nechce problémovou nevěstu, a v práci ji propustili… Dodnes nechápala, jak to dokázala zvládnout. Zdálo se, že se zlomí, ale možná mají pravdu ti, kteří říkají, že Bůh nedává člověku víc, než unese.
Když doběhla ke vchodu, Lena třesoucími se prsty vytáhla klíče, otevřela domovní telefon a spěchala se schovat před vlhkostí a chladem. Potřebovala se co nejdříve vykoupat v horké vaně, aby se zahřála a neonemocněla.
Výtah, jako na potvoru, nefungoval. Lena nejprve zaklela, ale pak se rozhodla, že ji to alespoň trochu zahřeje – vyjít pěšky do pátého patra. Šla rychle, protože na několika patrech nesvítilo světlo a bylo jí strašně. Když uslyšela podivné zvuky shora, vytáhla z kapsy pepřový sprej. V naději, že to jsou jen sousedé, pokračovala v cestě nahoru, ale neznámý muž u jejích dveří ji vyděsil.
„Promiňte, hledáte někoho?“ zeptala se Lena a pozorně se na muže podívala.
„Co je vám do toho? Jděte si po svém,“ zavrčel.
Co dělat? Přiznat, že přišla právě sem, a požádat ho, aby odešel od jejích dveří, bylo strašné. Kdo ví, co má za lubem? Lena se na něj ostražitě podívala, přikývla a rozhodla se jít výš. Možná se na sedmém patře zeptá sousedky, jestli ji nechce pustit k sobě, a počká tam, až ten nechtěný host odejde. Nebo zavolá policii? Ale co když jsou na vyšších patrech taky nějací lidé? Po zádech jí přeběhl mráz a studený pot jí stékal po páteři.
Udělala pár kroků ke schodům, ale nestihla se dostat daleko – někdo ji chytil za ruku a prudce ji strhl zpět.
„Tak jsi přišla! Nepředstírej. Poznám tě podle tváře. Krev je hustší než voda, geny se nedají skrýt.“
„Co to plácáte?“ zeptala se Lena zmateně a snažila se vymanit ruku.
Dlaně se jí zpotily. Strach ochromil celé její tělo. Dívka se zoufale snažila vzpomenout si, kde mohla tohoto muže vidět. Vždy se snažila žít v míru, vyhýbala se konfliktům a nikomu neubližovala. Proč se na ni ten muž teď tak podivně dívá? Proč ji drží za ruku tak silně?
„Pusťte mě! To bolí!“ vypravila ze sebe Lena a konečně vytrhla ruku a třela si zarudlé zápěstí. ‚My se ani neznáme!“
„A chceš se seznámit?‘ usmál se muž a z jeho dechu se linul zápach alkoholu.
„Ne, děkuji. Nehledám nové známosti.“
Lena se opatrně snažila udržet rovnováhu a zachovat klid. Neměla tušení, kdo ten muž je a co chce. Pokud hledal právě ji, možná nebyl maniak. Sérioví vrazi si obvykle nevybírají oběť předem… V hlavě se jí mihly scény z filmů a knih, ale snažila se je zapudit.
„Nechceš se seznámit? To je tvůj problém, královno. Tvůj bratr dluží vážným lidem pěknou sumku. Od něj nic nedostaneme, takže teď zaplatíš ty. Říkal, že jeho sestra je štědrá, tak se snaž. Pět set tisíc rublů musíš vrátit do tří dnů. A ani nemysli na to, že zavoláš policii nebo budeš zkoušet nějaké triky. Až přijdu příště, bude to úplně jiná řeč.
Lena se dívala na muže a nemohla uvěřit svým uším. Kde by vzala takovou částku? Copak peníze padají z nebe? Sotva vyžila z výplaty a hypotéky a pracovala jako redaktorka v malém nakladatelství. Jak se Oleg dokázal tak zadlužit? A za co je utratil?
„Poslyšte, vy se asi spletli… Můj bratr by to neudělal… A navíc já ne…“
„Mlč!„ – zablýskly se mu zlé oči. ‚Buď splatíš dluh svého bratra, nebo půjdeš ‘pracovat“. I když nejsi žádná kráska, máme tu milovníky exotiky. Berou i šedé myšky.“
Muž se hlasitě rozesmál a Lenu zachvátil strach.
Co teď?
Chápala, že si nedělá legraci.
Pokud by šla na policii, mohli by ho chytit, ale zjevně nebyl sám. Někdo přijde znovu. Co udělají s bratrem, pokud odmítne zaplatit? A jsou to opravdu jeho dluhy?
Vědomí jí ochotně podsuzovalo nejtemnější obrazy, které její představivost okamžitě detailně doplnila. Proč se s tak bohatou fantazií nestala spisovatelkou?
„Rozumíš? Hodná holka. Za tři dny ať jsou peníze.“
Muž odešel a Lena třesoucíma se rukama otevřela dveře bytu, zamkla všechny zámky a pomalu se sesula na podlahu. Tělem jí procházel silný třes. Strach jí mátl myšlenky a doháněl ji k zoufalství. Vytáhla telefon a začala znovu a znovu vytočit číslo svého bratra. Oleg dlouho hovory odmítal, a když konečně odpověděl, Lena uslyšela, že je opilý.
„Proč mi voláš? Mám práci, mimochodem, bavím se.
„Hezky trávíš čas?!“ vykřikla Lena. “Bavíš se, zatímco ke mně přišel nějaký gangster a řekl mi, že mu dlužíš pět set tisíc! Je to pravda, Olegu? Vzal jsi ty peníze?“
Nastala pauza, kterou přerušil nepříjemný smích bratra.
„A co jsi chtěla? Peníze mi nedáš, tak jsem jim musel dát tvoji adresu. Se mnou stejně nic nedostaneš. Tak si sama vymysli, kde je seženeš. Ti lidé si nedělají legraci. Jestli jim nemůžu zaplatit penězi, dám jim sestru…“
Neměla sílu poslouchat dál. Telefon jí vypadl z ruky. Lena seděla jako zkamenělá a nechápala, kolik času uplynulo. Odmítala uvěřit tomu, co slyšela. Takhle jednoduše? Pro něj její život nic neznamená? Je mu jedno, co se s ní stane? Kolikrát mu pomohla, riskovala svůj život, obětovala, co mohla… A teď je připraven se k ní zachovat tak podle? Měla poslechnout kamarádku, která jí už dlouho radila, aby se s bratrem přestala stýkat.
„On prodá vlastní sestru, copak to nevidíš?“ opakovala Liza. “On nemá žádné morální zásady. Kvůli němu se rodiče dostali do té nehody! Kvůli němu už nejsou. Zbavil se jich a teď se pustí do tebe.
Lena vždycky bratra omlouvala, nechtěla věřit tomu nejhoršímu. Hluboko uvnitř věděla, že to tak dopadne, ale snažila se ignorovat to, co bylo zřejmé. Kdysi byl hodný chlapec, než sešel z cesty a dostal se do špatné společnosti. Jako starší sestra se mu snažila pomoci vrátit se do normálního života, ale teď byla nucena přiznat porážku. Místo strachu o bratrův život se v ní vytvořila prázdnota – rozežíravá jako skutečná kyselina.
Noc uběhla bez spánku. Lena pobíhala po bytě a přemýšlela, kde sehnat takovou částku. Bankovní úvěr nepřicházel v úvahu – hypotéka už byla těžkým břemenem a půjčovat peníze neznámým lidem se jí zdálo nebezpečné. Jaká byla záruka, že se bratr znovu nezadluží? Žádná. Jeho chování se definitivně změnilo v cynické využívání.
Ráno se dívka pomalu vydala na zastávku, zcela zdrcená prožitými událostmi. Vedle ní zastavilo policejní auto a zatroubilo. Když uviděla za volantem známou tvář, Lena sebou trhla v náhlé naději – byl to Pavel Vasnetsov, její přítel z dětství, který se stal policejním kapitánem.
„Nastup si, svezu tě!„ – nabídl jí.
Lena neodmítla. Jestli jí někdo mohl pomoct, tak jen Paša. Rozhodla se mu všechno říct tak, jak to bylo.
„Oleg se úplně zbláznil! Za to ho zabiju!“ – pronesl Pavel a pevně sevřel volant. „Neboj se, něco vymyslíme. Ti hajzlové se tě už nedotknou. A bráchu taky naučím. Jestli to nepochopí po dobrém, dostane patnáct dní.“
„To nepomůže,“ odpověděla Lena tiše.
Pavel začal jednat. Trval na tom, aby nikam nechodila sama: vozil ji do práce a domů.
O tři dny později večer na ni u vchodu čekal ten samý vyhazovač. Tentokrát ale vedle Leny stál Pavel. Když ho uviděl, usmál se:
„Říkal jsem ti, žádné triky!“
Vyhazovač se na ně vrhl, ale okamžitě byl sražen k zemi a spoután. U vchodu už čekalo policejní auto – Pavel si předem zavolal posily.
„Zamkni se doma a nikomu neotvírej. Zítra máš volno, přijedu ráno. V případě potřeby mi kdykoli zavolej,“ varoval ji.
Navzdory strachu z osamění Lena chápala, že jiné východisko není. Ráno Pavel řekl, že se mu podařilo prostřednictvím svých kontaktů zatlačit na Olegovy dlužníky.
„Nemají důvod je zatýkat, ale jasně jsem jim vysvětlil, jaké budou následky jakéhokoli zásahu proti tobě. Olega se nedotknou – chtějí jen dostat zpátky peníze. Ale ty s ním musíš úplně přerušit veškeré kontakty. A raději si změň adresu. Zatím tě budu dál chránit.“
„Paso, moc ti děkuju… Je mi to trochu trapné…“
„Přestaň! To je to nejmenší, co můžu udělat pro dívku, kterou jsem vždy miloval, ale bál se to přiznat i sám sobě.“
Lena na něj užasle hleděla. Pavel sám byl překvapen svou odvahou. Nežádal o opětování citů, jen konečně vyslovil nahlas dlouho skrývané přiznání.
O několik měsíců později Lena prodala byt a koupila nový nedaleko práce. Pavel byl po celou dobu po jejím boku a podporoval ji. Postupně se mezi nimi rozvinul romantický vztah. O půl roku později se tiše vzali a rozhodli se neodkládat tento důležitý krok a budovat společný život.
Oleg se pravidelně pokoušel kontaktovat sestru a požadoval peníze, ale ona si změnila číslo a přerušila veškerý kontakt. Nyní byl odkázán sám na sebe. Rozhodl se využít sestru, a proto musel přijmout její rozhodnutí jednat stejně. Od té chvíle se jejich cesty definitivně rozešly.
