Roman Antonovič, který právě uložil svůj večerní úlovek do košíku a mířil ke své chatrči, náhle ztuhnul. Nezdálo se mu to – výkřik se opakoval. Byla to dívka. Vítr rozfoukal její slova na kousky, ale smysl byl jasný: volala o pomoc. Vedle ní byl ještě někdo. Bez váhání muž odhodil koš, svlékl si bundu a kalhoty a odhodlaně skočil do vody. Vítr hnal velké vlny.
Plavat nebylo snadné. Téměř uprostřed řeky byla vidět dívka, která se objevovala na hladině a zase mizela pod vodou. Mladý muž, kterého podle všeho volala o pomoc, se již dostal na protější břeh, vytáhl nafukovací člun a nyní spěchal podél břehu, aniž se ohlížel.
Než Roman Antonovič dorazil na místo, kde se dívka zmítala, její výkřiky utichly a ona sama zmizela pod vodou. Nadechl se, ponořil se, nahmatal ji, objal jednou rukou za ramena a druhou energicky plaval zpět. Vytáhl bezvládné tělo na břeh, rychle jí poskytl první pomoc a pak se pustil do přípravy místa, kde by se mohla ohřát. Odstrčil oheň stranou, postavil improvizovanou lůžko z kamenů a jehličnatých větví, položil dívku na něj a přikryl ji svou bundou. Sám se oblékl, sebral věci rozházené po břehu a posadil se k ohni, natáhl k němu ztuhlé ruce.
Po studené vodě nebylo snadné se zahřát. Dívka se ještě neprobrala – chlad a stres udělaly své. Ale Roman Antonovič věděl, že je to jen otázka času.
Zvedl oči a uviděl oblohu zahalenou mraky. Žádné hvězdy, žádný měsíc – jen šedá samota. Tento pohled mu nechtěně připomněl jiný ponurý večer před mnoha lety.
Tehdy se vydal s manželkou Angelinou a malým synem na ryby. Ženy nechal ve stanu a odplul na lodi.
„Počkejte chvíli, přinesu ryby, uvaříme polévku!“ vesele mrkl před odjezdem, i když mu žena připomněla, aby byl opatrný. Jen se usmál – tento úsek řeky znal jako své boty.
Ale jakmile se ocitl uprostřed řeky, zvedl se silný vítr, obloha ztmavla a začala prudká bouřka. Loď se naklonila na stranu a dno, které se zachytilo o něco ostrého, rychle začalo ztrácet vzduch. Roman se snažil udržet rovnováhu, ale uklouzl na kluzkém boku a nohu mu sevřela křeč. Okamžitě ho smetl proud.
Probral se o tři dny později v cizí chatrči. Nikdo nebyl v dohledu. Když se konečně dveře zavřely, objevil se starý muž – hubený, shrbený, pomalu šourající nohama.
„Probral ses?“ zamručel nespokojeně. „Polkni trávu, sněz kaši, jinak nebudeš mít sílu.“
„Kde jsem?“ zachraptěl Roman, když si uvědomil, že je daleko od domova.
Starý muž zavrtěl hlavou:
„Našli tě lovci. Pěkně tě potrápili. S námahou jsem tě ošetřil. Do tvého města se pěšky nedostaneš. Odpočiň si, vykrvácel jsi. A brzy nebudeš schopen chodit.“
„Jak dám vědět ženě, že jsem naživu?“ trápil se Roman a představoval si, jak teď musí být jeho rodina.
„Co jí řekneš? Tady není město ani vesnice. Tohle je hluboký les. My žijeme v souladu s přírodou a lidé nás nenajdou,“ odsekl stařec. “Jsem tu už dvacet let.
Na zimu sbírám bylinky, houby, ořechy, bobule. Lovci sem občas zabloudí, aby se ohřáli, a pak dostanu něco na jídlo. A jinak… — pokrčil rameny. — Spi, nasbírej síly, — zamumlal, zachumlal se pod deku na svém lůžku v rohu chatrče a brzy začal chrápat.
Roman seděl a upřeně hleděl na doutnající knot svíčky a srdce se mu svíralo úzkostí o rodinu – o syna, o ženu, která asi šílí strachem. Vzpomněl si, jaká bouře se strhla v den, kdy se to všechno stalo, a jeho rozrušení se ještě zesílilo.
Dny se táhly nesnesitelně pomalu, ale každý nový pohyb, který se mu podařil, mu přinášel radost. Na nohy se postavit se mu podařilo až po dlouhé době, jak ho varoval stařec. A když se mu jednou podařilo vyjít ven, celý svět byl skrytý pod bílou sněhovou pokrývkou.
„Jak se odtud dostanu?“
— opatrně se zeptal Roman majitele domu.
— Nikjak, — odpověděl ten bezvýrazně. — Sotva se hýbeš, a k nejbližší silnici to je celý den, ne-li víc. A cestu neznáš. Tak počkej na jaro, a tam, jestli se úplně uzdravíš, tě doprovodím.
„A lovci? Kdy se sem vrátí?“
„V zimě loví jinde. Sem chodí jen v teplém ročním období. Ale když budeš mít štěstí, někdo se sem může zatoulat i v zimě. Ale to je nepravděpodobné – v zimě jsou tyto místa naprosto neprůchodná…“ zamumlal stařec a přiložil poleno do kamen.
…
Roman se znovu vrátil do reality a podíval se na dívku, kterou zachránil. Její dech se zklidnil, ale stále se neprobrala. Muž přiložil do ohně další větve a ponořil se do vzpomínek…
Starý muž byl mlčenlivý. Když se Roman už mohl volně pohybovat, pomáhal mu: odklízel sníh kolem srubu, aby se dostal k dřevu, topil v peci a vařil kaši z podivných kořenů. Jídlo bylo nezvyklé, ale bylo nutné, a proto mu připadalo docela jedlé. Čaj vařili z bylin a Roman si rychle zvykl na jejich chuť, vzpomínaje, jak jeho žena ráda přidávala bylinky do svého čaje.
Myšlenky na rodinu mu nedaly spát. Neustále se modlil, aby se Angelině a synovi nic nestalo.
Zima se táhla nekonečně dlouho, ale ani s příchodem vytoužené jara se sníh v lese nechtěl roztát. Téměř dva měsíce zima v těchto místech vládla. Když Roman pochopil, že je připraven vyrazit na cestu, stařec náhle onemocněl:
„Nemohu tě doprovodit, jak jsem slíbil. Postavil jsem tě na nohy, teď se musím sám uzdravit.“
„Ale jak to, že jste tu sám v téhle pustině? Pojďme spolu do města! Tam je medicína!“
„Jaká medicína?“ odfrkl stařec. „Žádná nemocnice by nezvládla to, co jsme tady překonali, jen bylinkami a obklady. Jdi, nedělej si starosti. Já se vzpamatuju, není to poprvé…“
Stařec Romanovi podrobně vysvětlil cestu a muž se vydal na cestu, upřímně poděkoval svému zachránci.
Zpočátku se cesta zdála jednoduchá, ale už po několika hodinách začal pochybovat, že jde správným směrem. Bloudil až do pozdního večera, ale nenašel žádné známé orientační body. Musel přenocovat v houští. Za úsvitu uslyšel za sebou podezřelé šustění a s hrůzou si uvědomil, že ho pronásledují vlci. Bez váhání vylezl Roman na borovici – naštěstí si z dětství zachoval schopnost lézt po stromech. Když se podíval dolů, uvědomil si, že udělal správnou věc. Vlci se celou noc potulovali pod stromem, ale dlouho před svítáním odešli. Roman se však rozhodl nesestupovat do svítání.
Ráno se znovu vydal na cestu. Setkání s divokými zvířaty se stala běžnou záležitostí, stejně jako noci strávené na stromech. Živil se, čím se dalo: bobulemi, kořínky, vodou z potoků. Spánek mu přicházel těžko – spal s otevřenýma očima, aby nepropásl nebezpečí.
Ale Roman se nevzdával. Musel se vrátit k ženě a synovi.
Dva týdny bloudil v neproniknutelném houští. Jednou se v dálce objevila chatrč. S posledními silami se k ní dopotácel. Byla to lovecká chata, zřejmě dlouho opuštěná – zasunutý závěr dveří vyžadoval nemalé úsilí, aby se dal pohnout.
Pod oknem byla široká lavice pokrytá matrací, polštářem a spací pytlem. Na dřevěném stole ležely nezbytné zásoby: sůl, zápalky, krupice a plechové nádobí.
Roman vyšel z chatrče, nasbíral větve a když si všiml nedaleko malé mýtiny, rozdělal tam oheň. Odebral vodu z potoka a uvařil voňavé bylinky, které našel v domě. V tu chvíli pocítil neobyčejný pocit štěstí. Když se vrátil do chatrče, pevně zavřel dveře zevnitř a vlezl do spacího pytle.
Podařilo se mu vyspat jako nikdy předtím. Roman nevěděl, jak dlouho spal – probudil ho řev medvěda za oknem. Navzdory strachu se cítil v bezpečí uvnitř této malé, ale útulné chýše z modřínových klád.
Myslel na budoucnost a uvědomoval si, že bloudit lesem a hledat cestu je zbytečné. Tady se alespoň mohl schovat před nepřízní počasí a divokými zvířaty, ale vydat se do neznáma bylo příliš nebezpečné. Po zralé úvaze se rozhodl, že se raději vrátí domů později, ale živý, než aby se nevrátil vůbec.
Zápalky mu docházely, a tak se začal učit rozdělávat oheň starým způsobem. Sušil houby a bobule, sbíral léčivé byliny. Tak to pokračovalo více než měsíc, až jednoho rána brzy slyšel výstřely a štěkání psů.
Roman vyběhl z chatrče a začal ze všech sil křičet. V dálce se ozvaly odpovědi a po chvíli, která se mu zdála jako věčnost, uslyšel blížící se kroky. Čtyři lovci se náhodou ocitli v těchto místech a díky nim se Roman dostal zpět do civilizace.
Cesta do rodného města trvala více než den, stopoval. Když zaklepal na dveře bytu, který kdysi bydlel s rodinou, otevřel mu neznámý muž. Ten mu řekl, že tu bydlí už tři měsíce a že předchozí nájemníci podle majitelky opustili město poté, co zemřel její manžel.
„Zahynul,“ ozvalo se mu v hlavě, „to znamená, že Gela mě považuje za mrtvého…“
Orientovat se dál nebylo snadné. Roman se vydal na nejbližší policejní stanici a vysvětlil situaci. Jeho doklady byly ztraceny, ale přijali jeho prohlášení, ale nijak mu nemohli pomoci.
„Chlape, musím najít rodinu. Považují mě za mrtvého. Prosím, pomoz mi je najít,“ prosil.
Policisté ho požádali, aby napsal údaje o příbuzných a přátelích, a slíbili, že začnou pátrat.
Poté se Roman vydal do skladu, kde dříve pracoval jako skladník, ale zjistil, že je všechno zavřené.
„Přestěhovali se na novou adresu, ale přesnou neznám, protože ji sám nevím,“ řekl mu domovník.
Město se zdálo obrovské a anonymní. Roman bloudil ulicemi a nevěděl, kam jít. Poslední nadějí byl starý přítel. Spěchal k němu, ale dveře mu otevřela jeho bývalá žena. Řekla mu, že se rozvedli a že její bývalý manžel odešel z města s jinou ženou. O Angelině nic nevěděla a nikdy o ní neslyšela.
Roman měl ještě pár přátel, ale ani oni mu nemohli pomoci. Jeden bydlel u tchyně s rodinou, druhý byl na dlouhodobé služební cestě. Dali mu jen trochu peněz, ale ubytovat ho nemohli.
Geli neměla žádné kamarádky – přestěhovala se za ním do města, prakticky se nestýkala se sousedy a živila se pletením na zakázku. Bohužel Roman neznal žádnou z manželčiných zákaznic. Teď musel začít úplně od začátku, jako by se jeho minulost smazala a zůstaly jen vzpomínky.
Roman se ocitl v naprosto bezvýchodné situaci. Na policii vše zdržovali a odpovídali stále totéž: „Hledáme, zatím nic nového.“ Po měsíci mu konečně vydali nový pas a on se začal shánět po práci.
U mostu se shromáždila skupina mužů, kteří čekali na příležitostnou výdělečnou práci. Roman se k nim přidal. Jednou přijelo auto, z něhož vykoukl muž:
„Hledají se stavební dělníci?“ zeptal se.
Několik mužů se vrhlo k autu, rychle se dohodli na ceně a odjeli. Ostatní zůstali čekat na další příležitost. Roman zaslechl rozhovory a usoudil, že dočasná práce by mu mohla na začátku pomoci.
Další auto nabídlo práci s ubytováním. Spolu s dalším, zjevně bezdomovcem, Roman souhlasil. Odvezli je do opuštěného skladu na okraji města. Kolem byla pustina – jen stará skladová budova a zarostlé pusté místo. Zvnitřku se linul ostrý zápach.
Jejich úkolem bylo plnit alkoholické nápoje do lahví, zavírat je víčky, lepit etikety a ukládat hotové výrobky do beden. Spali přímo na těchto bednách a jídlo jim přiváželi jednou týdně. Dvakrát týdně přijížděli pro nové sudy a odváželi již zabalené zboží.
Uplynul měsíc, ale mzdu jim stále nevyplatili. Na jeho oprávněnou otázku ohledně peněz dostával pouze vyhýbavé odpovědi: „Až přijde čas, zaplatíme.“
Jednou se Roman rozhodl utéct, ale pas mu hned po příjezdu vzali a teď ho nechtěli vrátit s tím, že ještě neodpracoval poskytnuté jídlo a ubytování. Tak to pokračovalo téměř rok a půl, až si uvědomil beznadějnost situace a rozhodl se utéct bez dokladů.
Když se znovu obrátil na policii, ta mu vyřizování nového pasu zdržovala téměř půl roku. A když byl dokument hotový, naznačili mu, že za falešné svědectví mu hrozí trest – Romanův příběh se jim zdál příliš podezřelý.
Obrátit se o pomoc na staré přátele také nepomohlo – všichni ho zdvořile odmítli, když je požádal, aby se mohl alespoň umýt a obléct.
Nezbývalo mu nic jiného, než se vydat na venkovské usedlosti a nabízet svou sílu za jídlo, oblečení a saunu. Někteří ho odehnali, jiní se ukázali jako dobří lidé a dokonce mu dali trochu peněz. Postupem času si pořídil několik sad oblečení a malé úspory.
Nyní se rozhodl podat oznámení v rádiu, že hledá rodinu, ale to nepřineslo žádné výsledky.
Nakonec se Roman vrátil na místo u řeky, kde se stala tragédie. Na protějším břehu objevil starý opuštěný vagón. Uklidil ho, vytvořil si malé útočiště a začal nový život, postupně si zvykal na samotu.
A pak se ozval výkřik o pomoc. Zachránil topící se dívku, přivedl ji k vědomí a ta se probrala. Roman vyskočil a spěchal k ní.
Dívka se cítila dobře a on si s úlevou vydechl. V tu chvíli si na protějším břehu všiml záblesků baterky. Začal energicky rozdělávat velký oheň u vody.
„To je asi pro vás,“ řekl dívce. „Pomozte mi najít suché větve na oheň.“
Po chvíli k břehu připluli záchranáři a s nimi mladý muž, zřejmě známý zachráněné dívky.
„Dimo,“ oslovila ho dívka.
Když to Roman uviděl, srdce se mu podivně sevřelo. Mladík mu podal ruku na znamení vděku a Roman si všiml prstenu na jeho prstu. Byl úplně stejný jako ten, který mu kdysi dala Angelina – vyrobený na zakázku k výročí jejich svatby.
„Kde jsi vzal ten prsten, Dimo?“ zeptal se Roman a cítil, jak mu po tváři stéká slza.
„To je prsten mého otce, který zmizel, když jsem byl ještě dítě,“ odpověděl překvapeně mladík, nechápaje důvod takové reakce muže.
„Já jsem tvůj otec,“ zašeptal Roman a pevně objal syna, kterého považoval za navždy ztraceného.
