Milana už dlouho chtěla koupit domek na vesnici. Dlouho hledala to správné místo, kde by byla řeka, les a krásná příroda. Milana celý život prožila v „kamenné džungli“. Tak nazývala své město.
„A kdy si splním svůj sen?“ přemýšlela.
“Čas tak rychle letí. Je mi už 35 let. A stále nemůžu realizovat svůj plán,” řekla Pavlovi.
Milana chodila s mladým mužem už dva roky, ale stále čekala na jeho žádost o ruku.
Dva měsíce jezdila po okolních vesnicích a hledala domek. Ale nemohla si vybrat ten, který by se jí líbil.
Jednoho slunečného dne přišla spolu s Pavlem podívat se na velmi skromný, útulný domek.
“Tady je! Našla jsem ho! Jaký je krásný.
Domek byl opravdu velmi pěkný. A místo bylo vhodné. Vedle teče řeka, nedaleko je les. Jen v něm už dlouho nikdo nebydlel. Uvnitř byla cítit vlhkost a okna byla pokryta pavučinami. V domě bylo málo nábytku: stará pohovka, houpací křeslo a kredenc.
Mila věděla, že v každém případě bude nutná rekonstrukce.
„A kdo tu předtím bydlel?“ zeptala se Milana realitního makléře.
„Oh, tento dom je už tri roky bez majiteľov. Býval tu starý deduško! Nech odpočíva v pokoji. Jeho dcéra dlho rozmýšľala, či ho predať alebo nie.
“Asi čakal na vás. Na svoju pani,” povedal s úsmevom realitný maklér Vasilij.
Milana si už představovala, jak brzy ráno otevře okno, nalije si bylinkový čaj a za zpěvu ptáků si bude užívat tento rajský koutek.
Dva měsíce Milana s Pavlom opravovali dům. Vyměnili okna, podlahy, omítli stěny. Zbývalo už jen opravit sklep, ale to se rozhodli udělat později.
A konečně nastal dlouho očekávaný okamžik stěhování.
Milana přestěhovala všechny potřebné věci. Rozhodla se, že bude nějakou dobu žít ve dvou domech. Musela dokončit jeden projekt v práci. Ve městě měla Milana malý jednopokojový byt, který jí před pěti lety koupili rodiče.
Koupě domu byla její pýchou. Vždyť si na něj vydělala sama.
V pátek večer se Mila rozhodla, že půjde přespat do domu. Dokončila všechny povinnosti. A teď musela být ve městě až v pondělí. Milana pracovala jako designérka ve velké firmě.
Pavel ji podpořil. A řekl, že za ní určitě přijde zítra večer.
Mila přišla domů. Uvelebila se ve svém měkkém pohodlném křesle. Vzala si oblíbenou knihu, zapla lampu a s rozkoší se ponořila do čtení milostného románu.
Ani se nestačila rozhlédnout a za oknem se už objevil měsíc. Mila se protáhla a šla si ustlat.
Myslela na hrdiny své knihy, ale její myšlenky přerušil zvonek. Mila si nejprve myslela, že se jí to jen zdálo. Zvuky přicházely z ulice.
Mila se podívala z okna a uviděla postavu mladé dívky v vzdušných krémových šatech. Jako by se vznášela nad zemí a v ruce držela zvonek.
„Co se stalo?“ zavolala na dívku, ale jako odpověď uslyšela stejný zvuk. Celá situace byla čím dál tím znepokojivější.
Za oknem se už stmívalo. Mila měla zmatené myšlenky.
„Za chvíli vyjdou a všechno bude v pořádku,“ pomyslela si Mila.
Oblékla si svetr a spěchala k tajemné neznámé ženě. Ale když vyšla na ulici, nikoho neviděla. Jen bílá kočka hlasitě mňoukala a v dálce bylo slyšet štěkání psů.
Mila se vrátila domů a lehla si spát. „Ano,“ pomyslela si, „takové věci se stávají.“
Ale tím podivnosti neskončili. Když Mila už téměř usínala, zaslechla v polospánku klepání na okno.
Mila se třásla, ale aby vše vyřešila, rychle přiběhla k oknu. K svému překvapení tam nikoho neviděla. Ticho a klid.
„Dobře,“ řekla si Mila. „Asi se mi to jen zdálo. Vždyť jsem už skoro spala.
Jsem v novém domě. A samozřejmě, všechno je neobvyklé,“ uklidňovala se Milana.
„Ať už je ráno,“ řekla a únavou usnula.
Ve čtyři hodiny ráno Mila doslova vyskočila z postele. Slyšela, že v suterénu hraje hudba. Byla nesmírně vyděšená.
Milana se rozhodla, že už nebude spát. Rozsvítila všechna světla. Udělala si pohodlí v kuchyni, nalila si šálek horké kávy a čekala na ráno.
Mila se snažila analyzovat, co se děje. Ale bála se podívat do suterénu. Měla pocit, že se jí vlasy samy hýbou na hlavě. Ale žádné zvuky ani hudba už neslyšela.
Dvě hodiny seděla Mila v kuchyni, v tichu popíjela kávu a uklidňovala se, že už bude ráno. V šest ráno to nevydržela a rozhodla se lehnout si na židli, aniž by zhasla světlo.
Za půl hodiny se probudila. Nohy měla úplně znecitlivělé z nepohodlné polohy. A když Mila zjistila, že nesvítí, bez rozmýšlení vyběhla na dvůr. U okna Mila uviděla mrtvého havrana.
„Tak to bylo to bušení v noci,“ řekla Mila.
Běhala po vesnici, dokud se neuklidnila a neuvědomila si, že na ulici ještě nikdo není. A neměla kam jít.
Najednou Mila uslyšela vrzání dveří v domě, u kterého se zastavila. Byl to mladý muž.
Mila se zaradovala a rychle přistoupila k mladému muži. Nevěděla, jak začít rozhovor a na co se zeptat.
„Když řeknu pravdu, budou si mě myslet, že jsem blázen,“ pomyslela si.
„Mladý muži, znal jste starého pána, který bydlel v domě číslo 43 na Lesní ulici?“
„Teď bydlím v tomto domě. Je to moje první noc a je to pro mě neobvyklé a trochu znepokojující.“
„Ano, vidím, že se třesete. Jak vám mohu pomoci? Bojíte se? Musím jet do města do práce. Ale pokud potřebujete pomoc?“
„Jdete do města? Můžu jet s vámi?“ zeptala se Mila.
„Samozřejmě, nastupte si. Svezeme vás.“
Mila si sedla k Olegovi do auta. Tak se jmenoval mladý muž. Rozhodla se jet za Pavlem. Klíče od svého městského bytu totiž zůstaly v domě.
Oleg začal vyprávět o vesnici. A najednou se zeptal.
„Proč jste se rozhodli koupit tento dům? I když samozřejmě neznáte celou pravdu.“
Mydino srdce bilo stále silněji.
“Dědeček žil sám jen poslední rok. Ale vlastně žili spolu s babičkou Elizabetou mnoho let. Byla sice zvláštní.
“Říká se, že v tomto domě Elizaveta kouzlila na ženy. Nevím, jestli je to pravda, ale byl jeden případ. Mladá dívka Mária nějak otěhotněla. A dlouho skrývala své nechtěné těhotenství. Tak se obrátila s prosbou na Elizavetu Fiodorovnu.
A pak… Nikdo neví, co se stalo s jejím nenarozeným dítětem. A samotnou Marii často v noci vidí s rolničkou. Chodí po vesnici a hledá své dítě.
— Obecně bylo s tímto domem mnoho podivností. Někdy se odtud ozývá hudba, nějaké zvuky.
Milana byla velmi zklamaná. Nevěděla, co si má myslet.
Koupila dům a chtěla tam žít šťastný život. A teď. Mila se bojí dokonce vejít dovnitř.
___________________
Milana dorazila k Pavlovi. On se samozřejmě snažil ji uklidnit. A navrhl jednu možnost. Jelikož dům měl špatnou energii, je třeba ho zbourat a postavit nový.
„Ano, budou nutné investice,“ řekl.
“Ale já mám pro tebe něco. Vím. Teď možná není nejvhodnější doba.
Vezmeš si mě? Už dlouho jsem ti chtěl udělat návrh!”
_______________________________________________________________________________________
Milana a Pavol se vzali. A o rok později začali stavět svůj dům. A na místě starého vysadili krásnou květinovou zahradu.
