Viktor řídil člun po klidné hladině Finského zálivu a jeho cestující — turisté z Moskvy — nadšeně házeli pruty. Den se vydával za slávu: svítilo jasné slunce, láskyplně foukal vánek a ryby ochotně klovaly.
– Viktor Semenyč, plave tam něco? najednou se ozval jeden z rekreantů a ukázal do dálky.
Kapitán se ušklíbl při pohledu na vodní hladinu:
– Vypadá to jako pták, i když ne, trochu divný.
Když se člun přiblížil, všichni se zmateně rozhlédli. Ve vodě, sotva se držela na hladině, se zoufale chvěla kočka. Zrzavý, mokrý, úplně vyčerpaný.
– No tak! – Viktor zavrtěl hlavou. – Jak se sem dostal? Na břeh je to kilometr a půl!
– Možná spadl z lodi. předpokládal jeden turista.
“Nebo to odneslo,” dodal další.
Kočka žalostně mňoukala a snažila se plout k člunu, ale síly zjevně zůstávaly stále menší.
“Dobře, kluci, rybaření počká,” rozhodl Viktor a popadl rybářský sáček. – Musíme zachránit nešťastníka.
Vylovit kočku nebylo snadné-ten se lekl, škrábal, házel ze strany na stranu. Nakonec mu ale podstrčili sáček a zvíře se podařilo opatrně zvednout na palubu.
“Chudák je úplně vyčerpaný,” povzdechl si Viktor a zabalil třesoucí se kočku do staré bundy. – Jak dlouho vydržel ve vodě?
Kočka se přitulila v rohu paluby a dívala se na lidi opatrnýma, vyděšenýma očima. Mokrá srst trčela do všech stran, knír se třásl.
“To je ale fešák,” rozčilovala se manželka jednoho z turistů. – A docela mladý.
“Musíme ho ukázat veterináři,” obával se Viktor. – Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.
Veterinář kočku prohlédl a všechny uklidnil:
– Dobrý, i když vyčerpaný. Dehydrovaný, vyděšený, ale živý. Deset dní si odpočine a bude jako nový.
– Možná bychom měli najít majitele. zeptal se Viktor.
– Můžeme vyvěsit inzerát. Ale zřejmě je to bezdomovec. Podle vzhledu je to pouliční zvíře.
Viktor vzal kočku domů. Jeho žena Galina vřele přivítala nového “hosta”:
– To je ale hubeňour! Teď tě nakrmíme!
Prvních pár dní se kočka utápěla pod pohovkou a vylezla si jen na jídlo. Pomalu začal zkoumat svůj nový domov. A o týden později už vrněl, když ho Halina láskyplně hladila po zádech.
“Víš,” řekl Viktor a obrátil se na manželku — ” co kdybychom ho nechali u nás? Majitelé se asi neukážou.
“Nevadí mi to —” usmála se Galina. – Dlouho jsem snila o kočičce. A jak ho pojmenujeme?
“Štěstí,” odpověděl Viktor. Ne každý se může dostat na moře.
Kočka, když uslyšela nové jméno, zvedla hlavu a hlasitě mňoukala — jako by schvalovala volbu.
Uplynul měsíc a šťastný muž se plně zapletl do rodiny. Potkával se s Viktorem u dveří, zahříval se na klíně u Haliny, chytře žebral o rybu v kuchyni. Jenže voda se stále držela stranou-i ke své misce přistupovala opatrně.
“Asi má psychické trauma,” řekla Halina sousedům. Po takovém zážitku není nic překvapivého.
– Možná to osud nařídil. uvažovala sousedka Tatiana Nikolajevna. – Dostal jsem se přímo k vám.
Viktor láskyplně poškrábal kočku za uchem:
– Možná je to osud. Ještě, že jsme ten den vyrazili na rybářský kurz. Jinak by…
Zrzek se mu otřel o ruku a docela zamrkal, jako by říkal: “všechno bude v pořádku. Jsem teď s vámi. Navždy.»
A Viktor s Galinou se beze slova shodli.
Někdy se pomoc, poskytnutá ve správný okamžik, stane tím nejneočekávanějším štěstím. Někdy spása nepřijde tam, kde jste ji hledali, a skutečné štěstí se vám vyplave vstříc. Důležité je nevynechat ten okamžik, kdy vás někdo potřebuje. Právě v těchto chvílích přichází do života nová, nečekaná láska. A ať byl začátek jejich seznamování znepokojivý-nejsilnější vazby často vznikají právě v těžkých časech.
