Feliks odešel k Marii s plachým úsměvem.
„Vypadáš… jinak,“ řekl a vyhýbal se jejímu pohledu.
„Ano, a cítím se jinak,“ odpověděla klidně Maria hlasem ženy, která konečně poznala svou hodnotu.
Klara se tvářila, jako by změnu schvalovala, ale její slova byla zlá:
– Jó, hogy végre összeszedted magad. A gyerekek ápoltnak tűnnek… végre.
Maria neodpověděla hned. Naučila se nereagovat impulzivně, nevymlouvat se.
– Moje děti byly vždycky upravené. Ale teď mají matku, která se dívá dopředu a ne na zem.
Feliks se rozhlédl po bytě – čistý, klidný, na balkóně květiny. Nebyl tam takový nepořádek, jaký si představoval.
„Mario, vím, že… jsem tě zklamal. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Podíval se na ni chladně:
„Neřekl jsi ani slovo, když tvoje matka oznámila, že přijede s tebou. Nechal jsi za sebe mluvit své mlčení. Podle ní ti víc záleží na jejím pohodlí než na zdraví matky tvých dětí.“
To bylo tvoje rozhodnutí, ne jen její.
Feliks povzdechl a posadil se na okraj pohovky. Děti ho zvědavě, ale zdrženlivě sledovaly.
— Je těžké odmítnout vlastní matku…
— A je snadnější opustit svou ženu? — zeptala se Maria, aniž by zvedla hlas.
Klara netrpělivě přerušila:
– Už dost obviňování. Byla to jen dovolená. Měl jsi čas „najít sám sebe“, jak říkáš. Nepřehánějme to.
Maria se k ní otočila s chladným, téměř soucitným úsměvem:
– Nebyla to jen dovolená. Byla to lekce. Pro nás všechny. Ty ses starala o své nervy a já o svou duši. A podle mě jsem na tom byla líp.
Klara se začervenala, ale nic víc neřekla.
Feliks vstal.
– Můžeme si promluvit? Jen my dva?
Maria přikývla a společně vyšli na balkón. Slunce se klonilo k západu a vrhlo na město teplé světlo.
„Maria… hodně jsem na tebe myslel. Na nás.“
„Když jsi byl s mámou na slunci?“
Feliks se stydlivě sklopil oči.
„Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Dostala mě do nepříjemné situace…“
„To je slabá výmluva. Není ti dvacet. Máš rodinu. A rozhodl ses, že s ní nebudeš.
Nastalo ticho. Bylo slyšet jen ptáky a vzdálený hluk města.
„Chci všechno napravit. Chci, abychom byli zase rodina.“
Maria se na něj pozorně podívala. Už to nebyla ta žena, která plakala a čekala celé noci. Už to nebyla ta, která se obětovala „pro dobro rodiny“.
„Nechci se vrátit ke svému starému životu. Chci něco nového. Partnera, který mě vidí. Který si mě vybral – nejen když je to snadné, ale i když je to těžké.
„A když se pokusím být takovým člověkem?“ zeptal se nadějně.
„Pak mi to musíš dokázat. Časem. Činy. Ne slovy.“
Přikývla.
– Dám ti čas. Budu poblíž. Až se jednou rozhodneš, že se chceš vrátit, budu tady.
Vrátili se do domu. Děti stavěly. Klara seděla na gauči a viditelně se nudila.
— Pojďme — řekl Feliks. Podíval se na její matku: — Doprovodím tě.
Klara chtěla něco říct, ale nakonec to neudělala.
„Dobře.“
Vyšli ven. Maria tiše za nimi zavřela dveře. Podívala se na hodiny – zbývala hodina, než měla uložit děti.
Otevřela notebook. Musela dokončit zprávu. Od té doby, co pracovala v kanceláři, měla pocit, že se její svět rozšiřuje. Nebylo to snadné, ale bylo to její.
Děti k ní přišly.
– Mami, přečteš nám před spaním pohádku o drakovi?
– Jistě, zlato. Ale teď budeš číst ty, já budu poslouchat, ano?
Smály se.
Jej život už nebyl dokonalý na papíře, ale byl skutečný. A každý den Maria cítila, že píše svůj vlastní příběh. Nejenže v něm hrála roli, ale byla jeho autorkou.
A to ještě nebyl konec. Ale poprvé… se nebála toho, co ji čekalo.
