Michaelovy kroky se ozývaly v prázdné chodbě, když mířil do své kanceláře. Budova byla už hodinu prázdná, ale on nechtěl žádné svědky. Musel vidět ten vzkaz. Ne zítra. Ne poté, co o tom přemýšlel celou noc. Teď.
Záběry z bezpečnostních kamer se mu v hlavě přehrávaly s křišťálovou jasností:
Peněženka. Pauza. Položil ji. Pero. Papír. Odešel.
Jednoduché pohyby. Ale jemu připadaly dobře zorganizované.
Spočítejte si to.
Vešel do kanceláře a všechno bylo přesně tak, jak to nechal. Peněženka byla nedotčená, ležela na stole, pod ní byl malý lístek papíru z firemního zápisníku.
Michael váhal.
Pak pomalu vytáhl lístek a otevřel ho.
Písmo bylo elegantní. Čisté. Téměř příliš čisté na člověka, který žil jako by se pral.
„Musíš dávat pozor, kam to necháváš.
Ne proto, že by ti ho někdo mohl ukrást.
Ale proto, že někdo už chce, abys věřil, že bych to udělal já.
— Valerie.“
Michael pocítil prázdnotu v žaludku.
Díval se na vzkaz, jako by byl napsán v šifře. Někdo chce, abys věřil, že bych to udělal já.
Alan.
Samozřejmě.
Michael se sesul do křesla. Najednou se cítil odhalený, nejen jako ředitel… ale i jako člověk, který nedokázal věřit svým instinktům. Věděl, že Alan má velkou tendenci ukazovat prstem. Velmi rychle odvádí pozornost. Ale on se chytil do pasti. Vzal telefon, srdce mu bušilo, a otevřel složku zaměstnankyně Valerie. Byla tenká. Velmi tenká. Jednořádkový životopis.
Doporučující dopis od agentury pro dočasné zaměstnání. Žádná adresa. Žádná kontaktní osoba v případě nouze.
Jen jedno telefonní číslo.
Zavolal.
Nikdo neodpověděl.
O deset minut později někdo zaklepal na dveře.
Michael otevřel a čekal, že to bude ostraha nebo možná Alan s další výmluvou. Ale byla to ona.
Valerie.
Stála klidně, oblečená ve své tmavě zelené uniformě pokojské, v ruce držela sprej a hadr. Její výraz byl neproniknutelný, ale její oči se leskly způsobem, který ho vyděsil.
„Viděl jsi to video?“ zeptala se tiše.
Michael otevřel oči. „Ano.“
„Tak to víš, o co jde.“
Neodpověděl.
Vešel dovnitř. „Chci se tě na něco zeptat. Co víš o Alanových offshore účtech?“
Michael sebou trhl.
„… Cože?“
Valerie položila láhev spreje na podlahu a vytáhla z kapsy složený list papíru – tentokrát to nebyl papír s logem společnosti. Byla to vytištěná kopie. Některé řádky byly podtržené. Bankovní transakce. Jména. Data. Kódy.
„Nejsem jen uklízečka,“ řekla.
„Jsem účetní pro soudní případy. Soukromá zaměstnankyně. Přivedl mě sem anonymní informátor. Někdo pomalu ničí tuto společnost. Tiše. Prostřednictvím fiktivních dodavatelů. Fiktivních dodavatelů. Hádej, kdo podepisuje dokumenty?“
Michael vzal papír a rozložil ho. Ruce se mu začaly třást.
„Nevěřila jsem, že jsi to ty,“ dodala Valerie. „Ale musela jsem se ujistit, že v tom nejsi zapletený.
Ten test s peněženkou? Poznala jsem tě hned.“
Michael zvedl oči, aniž by řekl slovo.
Valerie se lehce usmála. „Nejsi jediný, kdo umí nastražit pasti.“
Následovalo dlouhé ticho. Pak vydechl a zavrtěl hlavou s hořkým úsměvem. „Ty jsi to celou dobu věděla?“
„Měla jsem podezření. Ale po dnešku… jsem si jistá.“
Michael vstal. Najednou měl pocit, jako by se ocitl v úplně jiné kanceláři a hrál mnohem důležitější hru.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se.
Valerie se přestala usmívat. Upřela na něj pohled.
„Uklidíme to.“
