Odešla – tiše, bez hluku, jako dech na skle nebo poslední tón oblíbené písně. Odešla teprve tehdy, když zima ustoupila jaru. Sníh a každá kapka je vzpomínka.
Alina. Nebyla to jen tak nějaká žena. Byla lehká – ne oslňující, ale jemná, teplá jako ranní svit, utěšující tichou místnost. Milovala moře s tajnou vášní, věřila, že ve vlnách jsou odpovědi, které se lidé bojí hledat.
Když jí sdělili diagnózu, usmála se a řekla svému manželovi Alexejovi:
„Máme méně času. Neztrácejme ho.“
A neudělal to.
Poslední měsíce prožila jako dovolenou: Kocha pila, smála se, zpívala, objímala svého syna Matviho a opakovala jim znovu a znovu:
„Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě.“
Pak jednoho dne odešla. Bez dramatu. Jen ticho.
Na pohřbu se šestiletý Matvej zeptal:
„Tati, kdy se maminka probudí?“
A Alexej odpověděl:
„Brzy, synku.“
O dva týdny později, na naléhání své matky Aliny, odjel Alexej se synem k moři. Tam, kam Alina toužila. Ne pro štěstí, ale pro novou příležitost.
Na pláži Matvej zahlédl ženu: vysokou, v bílých šatech, s hnědými vlasy, které jí vlály ve větru.
„Tati, podívej! Maminka je tady!“
Alexej se rozběhl se zlomeným srdcem, ale žena byla neznámá. Byla podobná, ale nebyla to ona.
Večer Matvej usnul s mušlí v ruce. Na polštáři byly sedmikrásky:
„Mami, vím, že jsi blízko. Miluju tě.“
Alexej plakal. Poklekl a zašeptal:
„Opustím tě, Alino. Kvůli němu.“
A v tu chvíli uslyšel šepot ve větru:
„Jsem s tebou. Vždycky.“
Dívala se na moře. Na hvězdy. Na měsíc.
Zašeptala:
„Děkuji, že jsi tady.“
A zůstala tam.
Výkřik.
Láska.
Láska neumírá.
Mění se.
Stává se lehkou.
Stává se hlasem vln.
Stává se měkkou v dlani dítěte.
Stává se věčnou v jediném okamžiku.
A ona tam stále byla.
Navždy.
