Dvanáct let se každé ráno probouzel v chladné cele B-17. Zpočátku bojoval – psal dopisy, žádal o přezkoumání, prosil o víru ve svou nevinu. Nikdo ho neposlouchal. Nakonec rezignoval, smířil se s tichem, kamennými zdmi i s osudem.
Jediné, co ho spojovalo s minulostí, byla vzpomínka na jeho psa – německého ovčáka jménem Lada. Našel ji kdysi jako štěně v mokré krabici v uličce. Byla jeho rodinou, přítelkyní, jedinou duší, které důvěřoval.
Když mu přinesli formulář s kolonkou „poslední přání“, dozorci čekali obvyklé žádosti – jídlo, cigaretu, modlitbu. On však zašeptal:
„Chci vidět svého psa. Naposledy.“
Nevěřili mu, ale přání splnili. Krátce před vykonáním rozsudku byl vyveden na dvůr. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Lada. Srst jí kolem čenichu zešedivěla, oči však měla stále stejné. Když ho spatřila, vytrhla se dozorcům a skočila mu do náruče. Padl na zem, ale poprvé po letech necítil chlad kamene – jen teplo jejího těla.
Objal ji a zabořil tvář do její husté srsti. Slzy, které tolik let zadržoval, se konečně uvolnily. „Jsi moje dcera… moje věrná společnice… Co si beze mě počneš?“ šeptal. Strážní odvraceli zrak.
V tu chvíli Lada zpozorněla. Postavila se mezi něj a zeď, uši nastražené. Náhle ho prudce povalila k zemi – a vtom se ozval praskot. Ze zdi se uvolnil těžký kus kovového trámu a dopadl přesně tam, kde před chvílí stál. Strážní zůstali oněmělí. Lada mu podruhé v životě zachránila život.
Když byli od sebe odvedeni, správce věznice prohlásil: „Ten pes vám právě zachránil život. Musíme rozhodnout, co s ním dál.“ Mladá dozorkyně Polina se nabídla, že si Ladu vezme k sobě na venkov. On chvíli mlčel, pak přikývl. „Jen jí řekněte, že ji miluju.“
Ještě jednou mu dovolili rozloučit se. Sedl si na dvůr, Lada k němu skočila a položila mu hlavu do klína. „Teď budeš mít nový domov,“ šeptal. „Trávu, lidi, svobodu. A nikdy nebudeš sama.“ Lada mu olízla ruku, Polina se sklonila a slíbila: „Postarám se o ni.“
Byl odveden zpět do cely. Lada tahala za vodítko, dokud nezmizel za dveřmi. Pak se tiše posadila k Polininým nohám.
O několik měsíců později dostal dopis. Uvnitř byla fotografie: Lada běží po zeleném trávníku, oči jí září. Pod obrázkem stálo: „Často sedí na verandě a dívá se na cestu. Zdá se, že na tebe čeká. Ale my dvě jsme spolu. A já jí vždycky říkám, že ji máš rád.“
Seděl ve své cele a držel fotografii. Poprvé po letech se mu ulevilo. Věděl, že Lada žije – a že mu zůstala věrná až do konce.
Pak přišel další dopis: „Případ bude znovu projednán. Stanoveno nové slyšení.“ Ruce se mu třásly. Po dvanácti letech se v něm objevila tenká nitka světla. V noci ležel na kavalci a šeptal: „Lado, možná tě ještě uvidím, ne přes mříže.“
A daleko za městem, na verandě nového domova, se Lada náhle zvedla, vzhlédla k obloze a tiše zakňučela, jako by slyšela jeho hlas.
