Zpráva se rychle rozšířila po celé budově. Někteří učitelé chválili Arthurovu velkorysost. Jiní šeptali, že na sebe vzal břemeno, které zničí jeho klidný život. Arthur je všechny ignoroval. Každé ráno připravoval snídani. Každý večer kontroloval Jonahovy obvazy. O víkendech vozil chlapce na invalidním vozíku autobusem do veřejné kliniky na terapeutická sezení. Čekali tam celé hodiny mezi plačícími dětmi a unavenými rodiči. Arthur četl romány vedle něj, zatímco Jonah odpočíval.
Jedna sestřička jednou poznamenala: „Vy musíte být jeho dědeček.“
Arthur se usmál. „Jsem jeho učitel.“
Jonah si nikdy nestěžoval. Studoval usilovněji než kterýkoli jiný student, kterého Arthur kdy učil. Učil se básně nazpaměť, psal eseje s chvějící se soustředěností a po hodině zůstával ve třídě, aby se ptal na otázky týkající se románů, které daleko přesahovaly jeho ročník.
Jednoho dne se Arthur zeptal: „Proč na sebe kladeš tak velké nároky?“
Jonah odpověděl: „Protože jste mě nenechal v dešti.“
Roky plynuly tiše. Jonah vyrostl. Jeho protéza se zlepšila. Naučil se chodit rovnoměrným rytmem a bez většího rozpaků. Když nastoupil na střední školu, Arthur se obával, že ho budou pronásledovat kruté pohledy, a tak si promluvil s personálem, aby Jonahovi zajistil podpůrné prostředí. Zařídil mu místo v přední části třídy a dal ho dohromady s trpělivými spolužáky.
Jonah vzkvétal. Dosahoval nejlepších známek a pomáhal mladším studentům, kteří měli potíže se čtením. Učitelé o něm začali mluvit jako o budoucím pedagogovi. Arthur poslouchal s tichou hrdostí.
V den, kdy Jonah dostal dopis o přijetí na Great Lakes Teaching Institute, přiběhl do Arthurovy třídy a byl celý bez dechu.
„Dostal jsem se tam,“ vykřikl.
Arthur si dopis přečetl dvakrát, i když jednou by stačilo. „Budeš vynikající učitel,“ řekl.
Jonah zaváhal. „Ale co ty?“
Arthur mu položil ruku na rameno. „Moje práce tady ještě neskončila. A tvoje cesta je tvoje vlastní.“
Než Jonah odešel na vysokou školu, Arthur mu dal malý zápisník.
„Piš sem své myšlenky,“ řekl Arthur. „Slova nám pomáhají pamatovat si, kdo jsme.“
Na městském autobusovém nádraží ho Jonah pevně objal. „Vrátím se o každých prázdninách,“ slíbil.
Arthur přikývl. „Dobře se najez. Zůstaň zdravý. A nikdy nezapomeň, kde jsi začal.“
Život se vrátil do svého klidného rytmu. Arthur učil. Jonah studoval daleko od domova. Arthur si vzal další večerní doučování, aby mohl Jonahovi posílat malé částky peněz na jídlo a knihy. Odmítal pozvánky na společenské akce a říkal jen: „Jsem spokojený.“
Pak přišel den promoce.
Jonah stál v přeplněném auditoriu s diplomem v ruce a prohlížel si řady rodin, které povzbuzovaly své děti. Jeho srdce se zvedlo a pak kleslo, když si uvědomil, že Arthur tam není. Opakovaně mu volal. Žádná odpověď. Zkontroloval si zprávy. Jedna na něj čekala.
„Až skončíš, přijď domů a všechno mi pověz.“
Něco v tom rukopise působilo definitivně.
Jonah nastoupil do prvního nočního autobusu. Do bytového domu nad pekárnou dorazil před svítáním. V chodbě vonělo čerstvé pečivo. Arthurovy opotřebované boty stály úhledně před dveřmi.
Jonah zaklepal. Žádná odpověď. Správce domu odemkl dveře třesoucíma se rukama.
