— Lenuško, postav konvici! Už jsme projeli kontrolní stanoviště, za čtyřicet minut budeme u tebe! — Ira ani nemluvila, ale křičela nadšením. — Překvapení!
Ultimátum radosti
Ztuhla jsem. V jedné ruce jsem držela okousaný mandarín, v druhé dálkové ovládání. Na obrazovce Žeňa Lukášin už po sté letěl do Leningradu. V bytě vonělo jehličím a tím zvláštním, zvonivým klidem, který se objevuje jen jednou za rok.
— Ira? — Cítila jsem, jak jsem místo sladkého kousku spolkla ledový kus.
— V tom smyslu, že „budeme“? Vždyť jste se chystali k tchýni?
— Ale no tak! Má zase depresi, zase jí stoupá tlak, — mávla rukou švagrová. Motor hučel a děti křičely.
— Rozhodli jsme se: proč se trápit? Přijedeme k tobě! Máš velký byt a volný gauč. Saláty vezmeme s sebou, ty se postarej jen o teplé jídlo. To je všechno, ztrácím signál, měj se!
Ticho.
Podívala jsem se na displej smartphonu. 31. prosince. 19:15.
Ještě před minutou jsem byla nejšťastnější ženou ve městě. Manžel odletěl do Surgutu uzavřít objekt. Dospělí synové slavili s přáteli. Poprvé za dvacet let jsem si dovolila nevařit salát Olivier a nemýt podlahy do čista.
Můj plán byl dokonalý: sendviče s kaviárem, šumivé víno, staré filmy a pleťová maska. Dokonce jsem si oblékla pyžamo s fleecovou podšívkou. Legrační. S jeleny.
A teď ke mně přiběhl tábor. Ira, její manžel Valera – milovník hlasitých vtipů a poplácávání po rameni – a jejich dvě neovladatelné děti. Za čtyřicet minut se můj malý ráj promění v čekárnu.
Představila jsem si, jak Valera v špinavých botách přejde po světlém laminátu.
„No tak, Lenko, vždyť jsme přece spolu!“
Jak Ira kritizuje vánoční stromeček.
„Je nějaká hubená, tady máme umělou – vo!“
Jak děti odnesou svíčky ze stolu.
Teď, právě teď, si budu muset sundat pyžamo. Vlézt do mrazáku. Vytáhnout pelmeny. Něco smažit, vařit, prostřít, usmívat se…
„Ne,“ řekla jsem tiše do prázdné místnosti.
To bylo nové slovo. Neobvyklé. Dříve bych už pobíhala po kuchyni, proklínala všechno na světě, ale vytahovala bych slavnostní servis. Protože tak se to dělá. Protože jsou to příbuzní. Protože „je přece nevyhodíš“.
Světelná maska
Přišla jsem k oknu. Na dvorku padal jemný sníh, v oknech sousedů blikaly světelné řetězy. Tam, za sklem, lidé spěchali, shonili se. A tady, v mém světě, čas plynul pomalu. A já nechtěla ten čas vzdát.
Můj pohled padl na interkom u dveří. Bílý, elegantní krabička. Jediné spojení mé pevnosti s vnějším světem.
Ruka sama od sebe sáhla po kabelu.
Cvak. Zástrčka vyskočila ze zásuvky a zůstala viset.
Dýchání se stalo obtížným, jako by nebylo dost vzduchu. Co mám dělat? To je skandál.
„No dobře,“ rozhodla jsem se a zhasla horní světlo v předsíni.
Přešla do obývacího pokoje. Vytáhla zástrčku stojacího lampy ze zásuvky. Zhasla světýlka na stromečku. Byt se ponořil do tmy. Pouze pouliční lampy kreslily na podlahu šikmé žluté pruhy.
Zatáhla jsem těžké závěsy. Teď vypadala moje okna z ulice jako černé díry. Nikdo. Majitelé nejsou doma. Odjeli.
Telefon v kapse pyžama zavibroval. „Ira Zolovka“.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem smartphone displejem dolů a položila ho na pohovku. Zvuk jsem vypnula už odpoledne, ale vibrace mi připadaly ohlušující.
Vzzz. Vzzz.
Přijížděli.
Vzala jsem ze stolu sklenici a na špičkách vyšla do předsíně. Sedla jsem si na taburet v rohu a schoulila nohy v teplých ponožkách.
Obléhání pevnosti
Za deset minut se ozvalo tlumené pískání.
Píp. Píp.
Ticho. Můj domofon mlčel.
Zase série pípání. Naléhavá, zlá. Představila jsem si, jak Valera mačká tlačítka a Ira netrpělivě poskakuje v mrazu.
„Možná je v koupelně?“ – určitě si myslí.
Telefon na gauči v pokoji znovu zazvonil. Tentokrát dlouho.
„Otevři! Jsme z domova!“ ozvalo se najednou v chodbě tak blízko, že jsem sebou trhla.
Někdo ze sousedů vycházel nebo vcházel a oni se proslýchali.
Těžké kroky na schodech. Výtah je starý, je slyšet, ale oni nečekali. Třetí patro. Dupání, šoupání, dětské hlasy.
— Je doma, svítilo světlo, viděl jsem to z ulice! — Valerův hlas zněl přímo za tenkou kovovou dveřmi.
Gratulujeme!
Pěst udeřila do dveří. Ne do zvonku – ten jsem prozíravě nenaťukala. Pokud zvonek nefunguje, je jasné, že ho někdo zevnitř vypnul. Pokud zvoní a nikdo neotvírá, znamená to, že tam nikdo není. Okamžitě začali vyrazit dveře.
„Lenko! Otevři! Přijelo překvapení!“ vykřikla Ira.
— Přestaň se schovávat, přinesli jsme saláty, které se zkazí!
Sklouzla jsem z pohovky na podlahu, na měkký kobereček. Zádama jsem se opřela o zeď. Je mi čtyřicet pět let. Jsem hlavní účetní velké firmy. A sedím na podlaze ve svém vlastním bytě, ve tmě, a bojím se pohnout.
