Kdysi byla učitelkou literatury v Paříži.
Uvnitř zamrzlého gulagu se stala vězeňkyní K217 a byla nucena volit mezi důstojností a přežitím.
Anna Martinová se každé ráno probouzela ještě před zazněním budíku.
Tento zvyk si osvojila během prvních týdnů v táboře.
Spánek v gulagu byl křehký, snadno narušený mrazivým chladem nebo vrzáním dřevěných stěn pod tíhou sibiřského větru.
Pomalu se posadila na úzké lůžko a dávala pozor, aby nevzbudila ženu vedle sebe.
V kasárnách to páchlo vlhkým dřevem, nemytými těly a slabým kyselým zápachem zelné polévky z předchozího večera.
Anna přistoupila k malému oknu pokrytému námrazou na konci baraku.
Její dech zamlžil sklo.
Otrála kruh na ledu rukávem svého hrubého šedého kabátu.
Venku se rozprostíral stejný svět, jaký viděla každý den téměř šest měsíců.
Sníh bez konce.
Tmavý borový les stojící jako tichý svědek za hranicemi areálu.
Strážní věže s ozbrojenými strážci.
Ostnatý drát se leskl pod bledým sluncem, které nedávalo žádné teplo.
Toto místo nemělo mezi vězni žádný název.
Prostě tomu říkali Sever.
Anně bylo dvacet pět let.
Kdysi žila úplně jiný život.
Před zatčením byla učitelkou literatury v Paříži.
Její byt měl výhled na klidnou ulici, kde kavárny otevíraly brzy ráno a každé ráno se vzduchem nesla vůně čerstvého pečiva.
Její život byl naplněn knihami.
Victor Hugo.
Balzac.
Rimbaud.
Milovala číst svým studentům nahlas poezii a sledovat, jak se mění jejich výrazy, když pochopili krásu skrytou ve slovech.
Její manžel Daniel byl architekt.
Jemní a ohleduplní, vždy si kreslili budovy do malých zápisníků, když spolu seděli v parcích nebo kavárnách.
Byli manželé tři roky.
Jejich život nebyl bohatý, ale byl klidný.
Až do té noci, kdy se ozvalo klepání.
Dva muži stáli před jejich dveřmi.
Nosili prosté kabáty, ale jejich autorita byla nezaměnitelná.
Připrav se, řekl jeden z nich.
Anna tomu zpočátku nerozuměla.
Pak jí ukázali ten papír.
Obviněn z účasti v kontrarevolučním intelektuálním kruhu.
Ta slova pro ni nic neznamenala.
Ale nemusely nic znamenat.
Během několika hodin byli ona a Daniel odloučeni.
Během několika dní byla spolu s desítkami dalších vězňů převezena.
Cesta trvala dva týdny.
Vagony byly tmavé a přeplněné.
Ženy seděly stísněně na dřevěné podlaze a měly sotva dost vzduchu na dýchání.
Někteří se modlili.
Někteří plakali.
Někteří mlčky zírali do tmy.
Když vlak konečně zastavil, Anna měla pocit, jako by svět, který znala, přestal existovat.
Když se dveře otevřely, zasáhl ji do tváře proud ledového větru.
Stráže křičely rozkazy.
Pohni se.
Rychleji.
Před nimi se rozprostírala krajina pokryta sněhem a lesy.
Za nimi vlak zmizel.
To bylo naposledy, co Anna viděla vnější svět bez ostnatého drátu.
Život v gulagu rychle zbavil člověka všech iluzí.
Vězni se probudili před svítáním.
Vydali se do lesa, aby káceli stromy nebo kopali zamrzlou zem.
Jídlo se skládalo z vodnaté polévky a černého chleba.
Nemoc se snadno šíří.
Slabost znamenala smrt.
Ale Annin život v táboře se jednoho zimního rána nečekaně změnil.
Do baraku vešel strážný a zavolal její jméno.
Ne její číslo.
Její jméno.
Anna Martinová.
Ženy kolem ní si vyměnily pohledy.
Být předvolán jménem bylo neobvyklé.
Někdy byli vězni vybíráni pro lehčí práci.
Sometimes they never returned.
The guard ordered her to follow.
Snow crunched beneath their boots as they crossed the yard.
Ahead stood a separate wooden building.
Z komína stoupal kouř.
Dům velitele.
Každá žena v táboře věděla, co to znamená.
Místem vládl major Voltaire.
Vězni jeho jméno vyslovovali šeptem.
Nebyl známý tím, že by křičel nebo byl brutální jako někteří velitelé.
Jeho krutost byla tišší.
Více promyšlené.
Ženy, které byly předvolány do jeho domu, byly jen zřídka posílány zpět do pracovních brigád.
Byli přeřazeni.
Kancelářská práce.
Kuchyňská služba.
Knihovní asistent.
Slova, která skrývala pravdu.
Anna pocítila, jak se jí při vstupu dovnitř sevřel žaludek.
Nejprve ji zasáhlo teplo.
Po měsících mrazivých teplot se vytápěná místnost zdála neskutečná.
Na podlaze byly koberce.
Lampa vyzařující měkké zlatavé světlo.
Vzduch byl prosycen vůní tabáku a pečeného masa.
Major Voltaire seděl za dřevěným stolem a četl spis.
Když vešla, vzhlédl.
Nebyl takový, jakého ho očekávala.
