15. května 2016 v 9:00 dorazil 23letý student geologie Annibal Clark k jižnímu okraji Grand Canyonu.
Naplánovala si krátkou jednodenní túru po stezce South Kob Trail, která je považována za jednu z nejoblíbenějších, ale také za jednu z nejnebezpečnějších kvůli prudkým výškovým změnám a horkému vzduchu stoupajícímu ze skalních plošin kaňonu.
Podle jejího nadřízeného z Univerzity severní Arizony Annabelle tuto trasu dobře znala, absolvovala ji již dříve a vždy dodržovala bezpečnostní pravidla.
V 10:40 zavolala své nejlepší kamarádce Melanie Jamesové.
Według Melanie rozmowa była krótka, trwała około minuty, a Annabelle powiedziała, że już rozpoczęła schodzenie i chce wrócić, zanim zrobi się upalnie.
Dane z telefonu komórkowego potwierdziły, że sygnał telefoniczny został wykryty w pobliżu początku szlaku, około mili powyżej rzeki Kolorado.
Od té chvíle už nebylo zařízení připojeno k síti.
Její auto, bílý sedan, bylo nalezeno na oficiálním parkovišti poblíž začátku stezky.
Byla zavřená a uvnitř byly sluneční brýle, láhev s vodou a malý batoh, který si obvykle nechávala v autě, když jela na krátké výlety.
Uvnitř nebyly žádné stopy po vloupání ani po potyčce.
Lesní hlídka, která kolem 19:00 zkontrolovala parkoviště
všiml si, že auto stálo na stejném místě jako ráno a nevypadalo, že by bylo opuštěné.
Tento záznam byl zapsán do lodního deníku.
16. května, když se Annabelle neozvala své kamarádce a nedostavila se na ranní schůzku na univerzitě, její vyučující nahlásili tuto záležitost policii ve Flagstaffu.
V 9:30 zahájili strážci parku předběžnou prohlídku stezky vedoucí za staveništěm.
Prohledali hlavní úsek trasy vedoucí k Ohas Point, zkontrolovali vyhlídky a obvyklá místa odpočinku, ale nenašli žádné osobní věci, oblečení ani stopy bot, které by bylo možné jednoznačně přiřadit této ženě.
Ještě téhož odpoledne byla přivolána jednotka se psy z Tucsonu.
Psi zachytili její pach z auta a dokázali ho spolehlivě sledovat jen prvních několik set metrů od začátku stezky.
O kousek dál se stezka ztrácela na strmých úsecích, kde tvrdá, prašná půda nezachovávala stopy.
Strážci ve své zprávě uvedli, že nárazy větru z kaňonu ztěžovaly psovi práci a mohly stopu úplně rozfoukat.
Pátrací týmy pracovaly až do západu slunce a rozdělily se do jednotlivých sektorů.
Jedna ze skupin prohledávala boční cestičky.
Někdo jiný prohledával okolí skalních výběžků, kde se turisté občas zastavovali, aby si udělali fotky.
Ten třetí prohledával několik mělkých prohlubní, ve kterých se lidé občas schovávají před horkem.
Podle vedoucího operace byly podmínky náročné.
Teplota vystoupila nad 32 °C a viditelnost v dolní části stezky byla omezena prachem stoupajícím ze dna kaňonu.
17. května byl rozsah pátrání rozšířen.
Byli povoláni dobrovolníci a dvě další jednotky s policejními psy a byl vyslán také vrtulník parkové služby.
Záznam z palubní kamery ukazuje, že pátrání probíhalo ve výšce asi jedné míle nad kaňonem, ale husté stíny vrhané skalními výběžky ztěžovaly spatření lidí i na otevřených úsecích trasy.
Ve zprávě z toho dne bylo zaznamenáno několik falešných stop: stopa červeného batohu patřícího jinému turistovi, kousek látky, který se ukázal být útržkem deky ztracené několik měsíců předtím, a otisky bot, které neodpovídaly modelu, jaký nosila Annabelle.
Každý nález byl prověřován zvlášť, ale žádný z nich neukázal pátračům ani přibližný směr, kterým by se pohřešovaná osoba mohla vydat.
Večer 17. května policie tuto událost oficiálně klasifikovala jako zmizení za nevyjasněných okolností.
Z dokumentů vyplývá, že na trase nebyly zaznamenány žádné sesuvy půdy, padající kameny ani stopy po útocích divokých zvířat.
Nebyli tam ani žádní svědci, kteří by Annabel viděli poté, co se vydala dolů po stezce South Kb.
Pátrání pokračovalo ještě několik dní, ale s každou uplynulou hodinou se šance na nalezení byť jen nejmenší stopy ohledně trasy, kterou se vydala, zmenšovaly.
Cesta, po které šla ráno 15. května, byla zvyklá na lidské kroky.
Ale tentokrát to nepřineslo žádnou odpověď.
17. května 2018 kolem 11:00 prováděl strážce Národní parkové služby Jordan Ellis rutinní hlídku v odlehlé části severního břehu Grand Canyonu.
Tuto oblast turisté navštěvují jen zřídka.
Nejsou tu žádné vyhlídky, silnice ani obyčejné stezky.
Podle Ellise šel úzkým přírodním průsmykem, kde každé jaro padají kameny, když uslyšel tichý, přerušovaný zvuk, připomínající tiché sténání.
Zpočátku si myslel, že jde o zraněné zvíře.
Teprve když se přiblížil ke štěrbině, zahlédl úzký pruh světla, který pronikal do malé jeskyně.
Ve své oficiální zprávě popsal okamžik, který se stal zlomovým bodem.
Když posvítil baterkou, uviděl postavu sedící na podlaze, opřenou o studenou zeď.
Ta žena byla neuvěřitelně hubená, měla rozcuchané vlasy a na tváři se jí zračila únava.
Její oči nereagovaly na světlo, ale byla naživu.
Lesník si všiml, že hýbe rty, ale nedokázal pochopit, co říká.
V rukou držela jen kus špinavého hadru.
V 11:30 bylo v deníku záchranných služeb zaznamenáno, že Ellis nahlásil nález ženy v kritickém stavu.
O 20 minut později byla první skupina strážců již na cestě k místu, jehož souřadnice jim lesník sdělil po telefonu.
Z geografického hlediska se tato oblast nachází několik kilometrů od nejbližší oficiální trasy, na místě, které je nepřístupné jak pro koně, tak pro vozidla.
Ratownicy opisali w swoich raportach, że jaskinia była niezwykle wąska.
W środku panowała niska temperatura, a podłoga była pokryta drobnym piaskiem i gruzem skalnym.
Kobietę wyniesiono na specjalnych noszach.
Nie stawiała oporu, ale nie była w stanie poruszyć się samodzielnie.
Jeden ze záchranářů si všiml, že měla mělký dech a sotva hmatatelný puls.
Teprve když ženu vynesli na volné prostranství, mohli strážci spatřit její tvář.
Jeden z nich ji poznal ze starých zpráv.
Byla to Annabelle Clarková, geoložka z Flagstaffu, která zmizela v květnu 2016.
Její fotografie visela dva roky v centru pro pohřešované osoby v Severním teritoriu.
V 11:50 byl přivolán záchranný vrtulník.
Pilot zaznamenal do palubního deníku, že let byl uskutečněn okamžitě vzhledem k mimořádně vážnému stavu pacienta.
aby zvedli nosítka.
Vrtulník visel nad okrajem kaňonu téměř 10 minut, což zkušení piloti považují za riskantní manévr.
V 12:40 byla Annabelle převezena do nemocnice ve Flagstaffu.
Ve zprávě z pohotovosti bylo zaznamenáno závažné vyčerpání, dehydratace, příznaky dlouhodobého vystavení chladu a četné modřiny a oděrky na rukou a nohou.
Lékaři si všimli, že stav ženy nasvědčoval izolaci trvající několik měsíců, nikoli několik dní či týdnů.
Téměř nereagovala na hlasy a pohyby kolem sebe; občas se pokusila něco říct, ale vydávala jen nesrozumitelné zvuky.
Zpráva o tom, že pohřešovaný doktorand byl nalezen živý, se mezi zdravotnickým personálem velmi rychle rozšířila.
Jak uvedla sestra z pohotovosti, hlášení přišlo kolem 14:00.
od Melanie Jamesové, Annabelleiny kamarádky.
Řekla, že byla jednou z prvních, kdo se o záchranné akci dozvěděl.
Melanie dorazila do nemocnice do hodiny od nahlášení.
Lékaři v dokumentaci zaznamenali, že holčička neustále plakala a vypadala opravdu ustaraně.
Na chodbě několikrát opakovala, že neztratila naději a vždy věřila, že ji najdou.
Personál zaznamenal, že Melanie musela čekat téměř hodinu, než ji pustili na oddělení.
V souladu s protokolem byl přístup povolen až po stabilizaci Annabelina stavu.
Podle sestry, která Melanii doprovázela, žena tiše vešla na oddělení, několik minut stála opodál a držela Annabelle za ruku, aniž by cokoliv řekla.
Lékaři později zjistili, že pacient nepoznával návštěvníky a reagoval pouze na silné vnější podněty, hlasité zvuky nebo světlo.
Podle názoru lékaře se žena nalezená v jeskyni nacházela ve stavu tzv. obranné amnézie, kdy se psychika distancuje od toho, co prožila.
Traumatolog ve zprávě uvedl: „Máme co do činění s hlubokým psychickým traumatem.“
Pacientka se chová, jako by dlouhou dobu žila v naprosté izolaci.
„Vyšetřovatelé se později na tuto poznámku odvolali.“
Téhož dne večer dorazili do nemocnice detektivové z parkové stráže.
Chtěli sepsat její první výpověď, ale lékaři to vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu kategoricky odmítli.
Detektivové ve svých zprávách uvedli, že pacientka nebyla schopna odpovědět ani na jednoduché otázky, nerozuměla kontextu a nedokázala uvést své jméno.
Po celou dobu ji doprovázely dvě sestry.
K večeru lékaři zaznamenali první známky zlepšení.
Annabelle přestala svírat kousek látky, který držela od chvíle, kdy ji zachránili, a začala reagovat na pohyby v okolí své postele.
Několikrát zvedla hlavu a snažila se zorientovat v prostoru.
Tyto pokusy byly krátkodobé a vždy skončily tím, že její pohled bloudil po stropě.
Ani lékaři, ani záchranáři toho dne nedostali žádné vysvětlení, jak se tam na severním okraji jeskyně ocitla.
