Pneumatiky skřípaly.
Motory burácejí v dokonalé synchronizaci.
A pak—
Okny se valilo dovnitř světlo.
Oslepující. Bílá. Násilná.
Všichni se prudce otočili k oknu, když se venku s chirurgickou přesností zaparkovala černá SUV a vytvořila tak bariéru mezi restaurací a okolním světem.
Dveře nezabouchly.
Otevřely se najednou.
Vystoupili muži – rychle, sebejistě a sehraně. V tmavých oblecích. Se sluchátky v uších. Zbraně jim byly vidět o zlomek vteřiny déle, než by to mohla být náhoda.
Uvnitř nikdo nedýchal.
Motorkáři se na tváři rozlil úsměv.
Ne tak úplně.
Přesně tak akorát.
Starý muž se konečně pohnul.
Pomalu… zvedl oči.
Ne u SUV.
Na motorkáře.
Oční kontakt.
Bez mrknutí oka.
Jistě.
Zpoza pultu se ozval chvějící se hlas servírky, sotva slyšitelný –
„Ach bože… to je guvernérova ochranná kolona.“
Ta slova nezněla zrovna jemně.
Trefili se.
Těžké.
Motorkář ustoupil.
Jen jeden krok.
Ale to stačilo.
Stačilo to k tomu, aby vyjádřilo vše, co už jeho smích nedokázal.
Hůl stále ležela na podlaze mezi nimi.
Nedotčené.
To už je teď irelevantní.
Protože ten muž, z něhož si utahovali…
Nikdy nebyl jen starým mužem.
A v odrazu výlohy restaurace, když se k nim blížily postavy v oblecích—
Moc už přešla do jiných rukou.
