Chlapcův hlas byl tichý… ale zasáhl ho hlouběji než cokoli, co kdy slyšel.
„Táta říkal… zeptej se, jestli pořád dodržuješ sliby.“
Svět se převrátil.
Protože to nebyly jen prázdné řeči.
To byla jeho slova.
V jeho mysli se vynořila vzpomínka—
Temná ulička. Krev na rukou. V dálce sirény.
Scott stál před ním, těžce dýchal, ale usmíval se jako vždy.
„Kdybych někdy zmizel… a někdo tě našel s těmi hodinkami…“
„Nejdřív se neptej.“
„Nejdřív pomoc.“
Muži se rozbušilo srdce.
To nikdo nevěděl.
Nikdo.
Pomalu… se odtáhl a znovu se na chlapce podíval.
Tentokrát jsem se opravdu podíval.
Oči.
Ticho.
Jistota.
„Kde je tvůj otec?“ zeptal se a sotva se ovládal.
Chlapec pevněji sevřel hodinky v prstech.
Jeho výraz se nezměnil.
Ne strach.
Ne smutek.
Ještě něco.
Něco těžšího.
A pak to řekl—
klidný… vyrovnaný… nepopiratelný:
„Můj táta není mrtvý.“
V celé hale zavládlo ticho.
Lustry. Lidé. Hluk.
Všechno zmizelo.
Protože v tu chvíli… už minulost nebyla pohřbena.
Bylo to zpátky.
A to se na něj řítilo. 🔥
